V mé unavené mysli proběhla ve změti neuspořádaných myšlenek jedna, která si získala mou pozornost. Bouchnul mi hrnec. Okamžitě se mi vybavuje pan doktor Hnízdil se svými přirovnáními a mě právě toto přivádí k hlubokému zamyšlení. Něco na tom asi bude. Tentokrát ne něco, ale všechno. Najednou v hlavě začínám bilancovat letošní rok s nadějí, že přecijen určitě převáží to dobré. Ale vidím jen ztráty. Jednu za druhou. Je mi těžko a z koupelny mě vyprovází poslední myšlenka. Ztráty ... a nálezy! Nakonec ta rovnováha nastane. Musí. Svět takhle přeci funguje, no ne? Doufám, že ty nálezy přijdou brzy, protože já jsem před nějakou dobou ztratila sama sebe.

* Photo by Rhendi Rukmana z platformy Unsplash

Jak mi bouchnul hrnec

7.8.2017, asi dvanáctý den, co jsem nevytáhla paty z našeho malého brněnského bytu. Odpojená od veškerých pracovních činností, které zaměstnávaly mé tělo i mysl posledních několik měsíců se konečně přemáhám k prvnímu pokusu o cvičení po nemocí vynucené dvoutýdenní pauze. Není to tak zlé, jak jsem čekala, ale stejně budu muset začít od začátku, pomalu a s ještě větší opatrností. Vařím si snídani a v duchu se zlobím sama na sebe, že jsem šla včera zase pozdě spát, zase jsem pozdě vstala a zase si chystám první jídlo dne v čase, kdy už dávno běžně obědvám. Co by na to řekli mí klienti ...

Oči se mi zastaví na hrnci plném namočené cizrny a v hlavě startuje zběsilý kolotoč: "Skvělý, je kopec hodin, mám hlad jako blázen, ale měla bych začít vařit tu cizrnu (kterou jsem zapoměla o víkendu namočit a už mohla být dávno uvařená, kdybych jen bývala ...), aby byla hotová, než půjdu chystat oběd." Nechala jsem to totiž zajít tak daleko, že tyto nedodělané kuličky byly poslední luštěninou v mé jindy dokonale zásobené kuchyni. Kolotoč myšlenek se točí dál: "Musím myslet hlavně na sebe, hezky krok za krokem. Nejdřív snídaně, pak vyřešíš cizrnu." Spokojeně odcházím do pokoje s talířem plným snídaňové kaše a gratuluji si, jak jsem konečně jednou dala přednost sobě před spoustou dalších "měla bych". Zároveň se ve mě pere pocit mého chronického odkládání řešení na později. Slibuju si, že jen co se najím, jdu na to.

Jistě, že jsem se hned po jídle do kuchyně nedostala. I tak jsem však byla ráda, že jsem si na stále ještě namočenou cizrnu vzpoměla relativně zavčasu. Mažu si to do kuchyně a odhodlaně ze skřínky doluju zaprášený papiňák. Už delší dobu jsem se mu při vaření luštěnin vyhýbala, protože jsem posledních pár pokusů nevychytala délku vaření a celý obsah buď rozvařila, nebo nedovařila. Tentokrát jsem však byla rozhodnutá svůj pech prolomit.

Vyzbrojena čerstvou informací z DIY kuchařky, kde paní psala, že v papiňáku vaří cizrnu 15 minut, jsem si dodala odvahu a šla do toho. Že mi 15 minut trvalo jen to, než jsem naplnila hrnec filtrovanou vodou z konvice, nebudeme rozebírat. Fakt, že se do hrnce nevešla všechna cizrna, mě přivedlo na skvělý nápad udělat "závody" a zjistit, o kolik déle se bude vařit v běžném hrnci. Postavila jsem papiňák na plotnu a nastavila si budík na 20 minut. Akorát jsem tak nějak nedomyslela, že jsem musela naplnit vodou i ten druhý, závodní hrnec. Dalších 10 minut v háji a já stavím druhého závodníka na startovní plotnu. Vítězoslavně si jdu připravit zbytek obědového salátu a čekám, kdy začne papiňák pracovat na plné obrátky. Pat a Mat hadra.

Pípá mi budík a papiňák teprve začíná upouštět páru. Tohle bude na dlouhý lokty. Nastavuju dalších 20 minut a vymýšlím, jak vylepšit salát, který v rámci mého ozdraveného jídelníčku žvýkám už několikátý den a přestává mi chutnat. Sestavuju recept na improvizovanou majonézu z jáhel a kešu oříšků, nicméně výsledkem jsem spíš ještě více rozmrzelá. Začínám mít totiž hlad, cizrna je stále uvězněná v tom ďábelském hrnci a já nemám už ani náladu vylepšit vzniklé dílo tak, aby se dalo pořádně jíst. Už je to zase tady. Jsem otrávená. Do toho zjišťuju, že mi volal člověk, na jehož telefonát jsem čekala. Už už vytáčím číslo s vidinou několikaminutového rozhovoru, ale pak mobil pokládám. Ne, nejřív já, pak ostatní. Takže zpátky do kuchyně.

Už mám vážně hlad a jsem mrzutá. V duchu vyčítám sama sobě, že ta cizrna mohla být uvařená už dávno. Včera, předevčírem. Ochutnávám žlutou kuličku z druhého závodního hrnce, abych měla představu, jak na tom asi jsou ty v papiňáku. Na skus docela dobrý, vypínám proto plamen pod papiňákem a upouštím páru. V hlavě si pořád dokola opakuju: "Hlavně to neuspěchej, přece nechceš dopadnout jako ta holka, co jsi ji viděla před několika dny na internetu, jak jí bouchnul papiňák s cizrnou a ona měla cizrnu po celé kuchyni." Je půl třetí a už vážně potřebuju jíst. Pára už z hrnce nejde a i přesto, že bych ho za běžných okolností nechala ještě několik minut vychladnout, hrdinně se vrhám po páce na víku hrnce v touze rychle ukončit celou tuhle šaškárnu.

Pak už jen vidím zpomalený výjev řinoucí se vřelé vody z hrnce za děsivého zvuku, který mě donutil uskočit o dva metry dozadu a duchapřítomně ze sebe ve vteřině shodit trencle nasáklé cizrnovu tekutinou. Potopa. Apokalypsa. Musím se smát, protože první, co mě napadlo bylo: "Až tohle řeknu Ondrovi, tak už mě do kuchyně nikdy v životě nepustí samotnou. A to mě práce v kuchyni živí!"

Čůrky cizrnové vody s rozvařenou mořskou řasou stékaly po lince, poličkách, troubě a tvořily kaluž po půlce kuchyně. Voda zalila celý sporák a tak ukončila cizrnové závody. Druhý hrnec se nedovařil.

"Za blbost se platí, maličká", zní mi v hlavě. Lezu po čtyřech se savou houbičkou a konečně mám řádný důvod vypíglovat kuchyň. V hlavě si přehrávám několik odlehčených verzí této události a vybírám, kterou z nich řeknu Ondrovi, až dám byt do pořádku a on přijde z práce domů. Uklízím to nejnutnější, potřebuju se hlavně najíst. Myslím totiž v prvé řadě na sebe, že ano. Otevírám lednici, abych si vzala salát a v tom ... světlo v lednici nesvítí!

Jdu do pokoje pro nabíječku na baterky, abych odzkoušela zásuvky. V kuchyni, v chodbě. Nefungují. Snažím se zachovat chladnou hlavu a jdu se podívat na jističe, ty však vypadají, jako by se nic nestalo. No nic, potřebuju poradit. Google? Ondra? Nechci ho otravovat v práci a pak koukám, že nefunguje internet, protože jsem evidentně úspěšně vyhodila pojistky v celém bytě. Nesvítí ani světla, nic. Zvedám téměř vybitý telefon a volám Ondrovi o pomoc.

Až když zvedne hovor, uvědomuju si, že nevím, jak mu tohle říct, aby se nepolekal, neb se přeci nikomu nic nestalo :) Po jeho úsměvném zkonstatování, že mě asi budou muset zbavit svéprávnosti mi pomohl nahodit elektřinu. Další dvě hodiny jsem strávila žvýkáním jídla, které mi lezlo až ušima a slíbila si, že až dojím, půjdu douklízet tu spoušť.

Ztratila jsem se(be)

Teď si dáme lehký teleport v čase, aby to všechno začalo dávat pořádný smysl. Letos mi jednoduše nic nejde, jako by mi pořád někdo házel klacky pod nohy a žduchal do mě, abych si pořádně nabila čumák. A taky, že jo.

Na začátku roku mi umřela babička, rozloučili jsme se s rodinným chlupatým kamarádem a po několika předchozích, pracovně náročných měsících jsem si sbalila kufr a odletěla s Ondrou na měsíc do Thajska na dovolenou. Vrátili jsme se zasnoubení a dřív, než jsem to stihla všechno pobrat, byla jsem už zase v jednom kole. Práce, o víkendu celodenní kurz, další víkend festival v Praze, na kterém jsem stihla solidně onemocnět. Nedalo se ale svítit, za dva dny mě čekal odjezd do Toskánska, kde jsem vařila pro tlupu cyklistů na soustředění. Pod tlakem, pod extrémním fyzickým stresem, nemocná. Zpětně si uvědomuju, jak jsem se k sobě chovala jako dobytek, jenže znáte to, když děláte něco co vás baví, úplně vás to pohtlí. Adrenalin, kortizol, hormony mě držely na nohách a my jsme jeli neuvěřitelné bomby. Není divu, že jsem dojela z Toskánska fyzicky vyčerpaná ale psychicky naprosto nabitá a s totálně čistou hlavou. Nedávno to můj kolega Kuba z Toskány shrnul slovy: "člověk je vlastně takovej elementál!" :) Měla jsem můzu, recepty mi chodily na mysl jeden za druhým a já, místo abych ležela a léčila se, řádila v kuchyni jak černá ruka. Brzy na to jsme se rozloučili s daším rodinným chlupatým kamarádem.

Začala jsem si všímat zvláštních věcí. V noci jsem špatně spala, nemohla jsem usnout a pak to doháněla nad ránem. Nebyla jsem schopná napsat na blog ani čárku. Byla jsem celá rozlámaná a už několik měsíců se nemohla zbavit nepříjemných pupínků po celém obličeji. Všechno to vedlo až do bodu, kdy jsem se zavřela před světem v našem bytě a chodila ven, jen když to bylo nutné. Z lenosti, z pohodlnosti a protože jsem nechtěla, aby mě někdo takhle viděl. Začalo mi docházet, že musím ubrat plyn, něco nebylo v pořádku, ale tehdá jsem tomu ještě vůbec nerozuměla.

"Musím se sebou začít pořádně něco dělat", honilo se mi pořád dokola hlavou a tak jsem začala pravidelně cvičit, posilovat a vracet se zpátky do kondice, kterou jsem mívala kdysi na střední, když jsem závodila v atletice. Tentokrát ne kvůli výkonům, ale kvůli zádům. Bolela mě totiž celá Iva. Chodila jsem pravidelně ke kamarádce na masáže a držela se jejich cviků, které mi dělaly maximálně dobře (díky, Marti!). Konečně jsem začala dostávat režim do svého chaotického života.

byl začátek května, když jsem vylezla z vany a koukala na svá kropenatá záda. CO - TO - JE ?!!! Nevěřila jsem vlastním očím, to se mi snad jenom zdá! Tohle jsem si přeci měla odbýt v pubertě! No skvělý, takže masáže šly brzy do kopru, protože mi dráždily záda stále víc. Jako by všechno bylo špatně a já nevěděla proč. Celý den jsem nebyla schopná udržet pozornost a dotáhnout do konce rozdělanou práci. Permanentně mi utíkaly myšlenky bůhví kam a já byla naštvaná každý den víc a víc. Na sebe, jak jsem neschopná.

Najednou jsem si uvědomila, jak jsem se dostala přesně tam, kde jsem nikdy být nechtěla. Svobodná, ale přitom tak svázaná. Když se rozhlédnu kolem sebe, mám všechno, co bych si jen mohla přát: milující rodinu, Ondru, střechu nad hlavou, práci, která mě baví a spoustu těch různých maličkostí, po kterých jsem vždycky toužila. Jedno mi ale najednou z ničeho nic začalo chybět. Radost. Okamžitě se mi vybavila věta, kterou Ondra za poslední roky říká čím dál častěji: "Myslím, že se směješ čím dál míň."

Začala jsem přemýšlet nad smyslem toho všeho. Nad smyslem mé práce, mého života. Za rok se budu vdávat, chceme mít děti, postavit dům. A mě najednou přijde, jak jsem si (podle mě) nestihla užít můj dosavadní život. Pořád jsem měla pocit, že je něco strašně důležitého, co je potřeba řešit a přitom mi čas protekl mezi prsty. V době, kdy jsem měla užívat studentského života jsem se buď učila, nebo léčila. Jo, vždycky jsem musela být prostě speciál, ale k čemu mi to všechno nakonec je? I přes to všechno mám ale pocit, že jsem tenkrát byla šťastnější, všechno bylo tak nějak jednodušší. A tak jsem se před pár měsíci ztratila. Sama v sobě, nebo spíš ztratila sama sebe? Nevím.

* Photo by Ben White z platformy Unsplash

Hodně těžko se mi tohle všechno píše, ale vím, že už to bylo potřeba. Nosím v hlavě tolik myšlenek, že mi nedovolují pracovat dál tak, jak bych si doopravdy přála. Vím, už je to pro vás dlouhé čtení, ale pro mě bylo nevyhnutelnou nutností, abych se mohla znovu nadechnout. Proč? Moje práce se začínala ubírat směrem, kterým nechci.

Měla jsem své představy a cíle, kterých jsem chtěla v HLAVU VZHŮRU dosáhnout. Trvá to však mnohem déle, než jsem čekala a já jsem na ně během té doby začala pomalu zapomínat. Naštěstí jsem se probrala včas a všimla si, jak mi začíná vadit, že nejčtenější recepty na webu jsou ty, které bych vám jako výživový poradce rozhodně do jídelníčku na denní bázi nedoporučila. Jo jasně, je třeba mít v rukávu i pár receptů, kterými si zpestříte běžný jídelníček, ale když jsou všechny tyto v TOP10, začalo mě to trápit. Tohle nechci. Ano, umím pořádnou thajskou kuchyni a chci, abyste i vy věděli, jak tato jídla připravit fakt dobře. Daní za toto však je, že to není zrovna zdravá záležitost. A mě to štve. Štve mě, že vypiplané recepty nikoho moc neberou, zatímco na internetu všichni plesají nad cizím gastronomickým peklem. A pak jsem se zastavila. Já svoji práci nechci dělat pro vaše palce na sociálních sítích.

Bohužel však internet a sociální sítě ke své práci potřebuju a tak vzniká ta neviditelná hranice mezi tím, co by člověk měl a co by vlastně chtěl. Je to přecijen moje práce.

Tak dlouho jsem se tím vším nechala vytáčet, až jsem z toho nenápadně onemocněla. K jednomu zdravotnímu problému se přidal další a pak další a já nakonec před několika dny skončila v posteli, zhrabaná pod peřinou, s kapesníkem u nosu a horkým čajem na nočním stolku. "Tentokrát se ale nedám", řekla jsem si a rozhodla se udělat si opravdové prázdniny. Sice v posteli, ale co už. Budu mít volno tak dlouho, dokud se nedám pořádně dohromady. Jak fyzicky, tak psychicky. Čas jenom na sebe, který jsem už strašně dlouho neměla. Bez počítače, bez internetu.

Prvních pár dní jsem myslela, že to nepřežiju. Sama se sebou a s tou hromadou šílených sebedestrukčních myšlenek? Děkuji, nechci. Prvních pár dní bylo opravdu náročných, ty čtyři bílé stěny vám toho moc nepoví. Nakonec jsem se však o sobě dozvěděla mnohem víc, než za posledních pár let. Konečně přišlo uvědomění. Všechno mi to začalo do sebe zapadat a já pochopila, co se mi to vlastně děje.

Emocionální pytlíček

Zpátky do včerejšího dne, toho pondělního úplňkového odpoledne. Možná už tady na blogu toto slovní spojení zaznělo a pokud jste u toho zrovna nebyli, tak je to označení pro mé uplakané já, chrlící ze sebe všechna neštěstí, strachy a trápení skrze nudli u nosu a slzami zalité oči. Ano, taky jsem jenom člověk a představte si, že i když se to zdá téměř nemožné, ne vždy jsem usměvavá.

Po dobojování s mým nejdéle trvajícím obědem v historii jsem se rozhodla, že už toho ležení doma mezi čtyřma stěnama mám dost. Potřebuju na vzduch, nabrat čerstvý vítr do plachet a postupně se začít vyhrabávat ze všeho toho balastu, co jsem si za poslední měsíce namarasila. Napsala jsem Ondrovi, ať po práci něco podnikneme. Ani jsem nečekala, že bude tak ochotný spolupracovat. Padly dva návrhy a kdyby seděl vedle mě, chytl mě za ruku a šel, bylo by to dokonale strávené odpoledne. ALE. Najednou moje ruce bouchaly do klávesnice desítky výmluv, proč to vlastně nejde a tak jsem svůj prvotní plán na čerstvý vzduch úspěšně pohřbila. Asi by mi bylo líp, kdybych si to v tu chvíli neuvědomila, jenže ouha. Začalo mi být ze sebe samé pěkně zle, už mě to vážně děsí. Co to dělám? Po dlouhém několikaminutovém zírání do zdi jsem usnula.

Probudila jsem se až s Ondrovým příchodem domů. Sedl si ke mě a obejmul mě. Šla jsem si do kuchyně pro sklenici s vodou a zase si připoměla tu spoušť a nedouklízenou kuchyň. Všechno na co jsem v kuchyni koukla mě štvalo. Rajčata, která popraskla, i když to nikdy předtím nedělala. Jablka, která se rychle kazila z mě neznámého důvodu. Dřez, který volal po vyčištění. Okno se sítem proti hmyzu, které může být buď stále otevřené, nebo stále zavřené, protože na něm máme kytky a mě už nebaví pořád všechno z toho parapetu sundávat a zase nandávat. Hromada nádobí. Nevypraná odkapávací podložka a odpadkový koš, který asi sám brzy odpochoduje. Záhadné objevování molů na místech, kam si nikdo nedovedeme představit, jak se tam dostali. A v lednici moje nedojezená večeře ze včera, kterou nechci vyhodit ale jestli se mi podaří tu nepovedenou šmakuládu do sebe dostat, zasloužila bych medaili. Dohnal mě vztek sama na sebe, na všechno kolem mě, na celý svět. Dohnaly mě zdánlivé maličkosti, které se najednou zdály být větší, než Goliáš.

Když jsem došla s vodou do pokoje, snažil se mě Ondra rozveselit. V tu chvíli jsem si uvědomila nicotnost toho všeho a rozbrečela se na celé kolo. Vysypala jsem ze sebe celou epizodu toho dne, všechna má trápení a navrch přidala tu hromádku, co si sebou nesu v hlavě poslední měsíce. Ztráty. Ztráty. Ztráty. A co dál?

Ulevilo se mi, problém byl popsán. Teď už jen pomalu proklestit cestu tam, kam chci doopravdy jít. Pomalu lezu ze své bezpečné ulity do světa, který na mě sype své názory ze všech stran. Nevím, co bude dál, ale jedno vám můžu slíbit určitě. Budu to pořád já!

I.❤