Budeš mi chybět, kamaráde!

23.5.2017

Už několik minut zírám do monitoru a uvažuju, jak tento článek začít. Snažím se zklidnit myšlenky v mé hlavě ale jedna se mi vrací pořád dokola. Po včerejšku vím naprosto jistě, že už nikdy nechci rozhodovat o životě někoho druhého.


Pamatuju si ten den před deseti lety, jako by to bylo dnes. Šla jsem mou oblíbenou lesní cestou ze školy domů a usmívala se na celé kolo. Až tě uvidí ségra, asi se z tebe po... . Jeeej jak já jsem se těšila. Byl jsi tak mrňavej, že ses vešel do dlaně a já si jen říkala, jak budeš jíst z té misky, do které ses hravě celý vešel. Vstoupil jsi nám do života tak nečekaně, že se tomu dodnes divím. Už od malička jsi byl prostě jiný, nezaměnitelný a proto ses dokonale hodil do naší rodiny. Věděla jsem to hned, co jsem tě uviděla, chlupáči Ferdinande.

Dnešní článek chci věnovat tobě, můj kamaráde, protože to, co jsi mě za těch 10 let, 2 měsíce a 1 den života naučil i přesto, že jsme si byli po většinu času tak vzdálení, jednoduše nikdy nezapomenu. Zasloužíš si, aby o tvém neuvěřitelném životě vědělo více lidí a my si mohli připomínat tu divokou jízdu, které jsi byl neodmyslitelnou součástí.





Příběh o Ferdovi

Povím vám dnes příběh ne o mravenci, ale o králíčkovi s takovým charakterem a neuvěřitelným životem, že by jeden žasnul. To se nás tak jednou v hodině fyziky na gymplu paní učitelka zeptala, jestli by si někdo třeba nechtěl vzít domů králíčka. Králičice s králíkem, které doma měla, totiž byli rychlejší než její plán kastrace a tak měla najednou několik malých chundelatých klubíček, která hledala nový domov. No to bylo něco na mě! Hned co jsem přišla domů, řekla jsem o mém nápadu o záchraně králíčka našim. No a protože byla ségra zrovna ve věku, kdy s ní bylo těžké pořízení, tak nějak jsme doufali, že když bude mít malé zvířátko, bude s ní kloudnější řeč. Slovo dalo slovo, odpřísáhly jsme, že se o něj budeme pěkně starat a já další den ve škole vybrala toho našeho, nezaměnitelného chlupáče. Věděla jsem, že bude vyjímečný hned na první pohled, však mrkněte, jak je zvláštně zabarvený. Koukal na mě a hned mě okouzlil. Ten bude náš!!!





Zabydlel se u nás rychle. Záhy jsme se naučili, že kablíky mu tuze chutnají a tak, když mi jednou nefungovala klávesnice od počítače a Ferda se jen kulišácky šklebil pod postelí, bylo jasné, která bije. Překousnutý drát mi jasně dával najevo, co si Ferda o technice konce 20. století myslí. Evidentně se nám snažil naznačit, že teď už frčí bezdrátová zařízení. K našemu překvapení byl tak čistotný, že na to dodnes vzpomínáme. Děs v podobě bobků všude po bytě se nekonal i přesto, že po většinu dne běhal volně. Zato kytky, zdi a polštáře, ty mu chutnaly náramně narozdíl od sena, které odmítal žrát už od malička stejně jako kostky k broušení zubů. Jo, Ferdinand byl prostě pán!

Brzy mě přestalo překvapovat, že je prostě jiný, než se píše ve všech chovatelských příručkách typu Já a králíček. Zahodili jsme proto manuály a začali na něj aplikovat vysoce individuální přístup. :) Náš pan král Ferdinand byl navíc totiž pořádný gurmán, takže se brzy začal až podezřele moc přiklánět k fruitariánské stravě. Asi proto přežil všechny svoje vrstevníky a dožil se skoro dvojnásobného věku, než je u těchto zvířátek zvykem. Nebo to možná bylo i tím, že většinu života strávil u nás doma v Havířově, kde už máme ověřené, že se všechny živé bytosti dožívají extrémně vysokého věku. Něco na tom asi bude! Tenhle exot si liboval na čerstvých jablíčkách a mrkvi snad i víc než já a to je co říct. Když přišel boom goji (kustovnice čínská), oblíbil si i tu. Vylákat ho pak večer z pod postele už nebylo tak náročné, jako dříve. Sáček zašustil, miska zacinkala a už byl v kleci rychlostí světla.





Máme spolu hned několik veselých příhod, ale jedna předčí všechny ostatní. Když jsme nechtěli, aby chodil Ferda po celém bytě, dali jsme do dveří v našem pokoji desky, které nepřeskočí (později jsme zjistili, že to není tak úplně pravda :D ). Náš pokoj je průchozí do bráchova, kde jsem po jeho odstěhování vegetovala já. A protože tam byl právě již zmiňovaný počítač s kablíky, byl tento prostor pro Ferdu zakázaným územím. O to víc ho to tam ale lákalo, to asi všichni známe, že? Když mě slyšel v pokoji, stál za deskou a čekal, koukal, poslouchal. Jednou jsem se za desku z druhé strany schovala, počkala, až k ní dojde a pak na něho vybafla. No to víte, že pak celý den nevylezl z pod postele a dělal zagorku. Od té doby se mnou nebyl moc kamarád a dával si na mě majzla. Nenechal si ujít příležitost, kdy mě mohl na oplátku pozlobit a taky mi vypěstoval kvalitní alergii na jeho chlupy, která se projevila až po mém odstěhování do Brna. Tak se stalo, že s každým příjezdem domů jsem kýchala v rekordním počtu a chodila se slzou u oka a nudlí u nosu. Od té doby jsem věděla, že na Ferdu není radno sahat, pokud nechci kýchat za každým třetím slovem. Dobře mi tak.

Když se do Brna odstěhovala i ségra, stal se z Ferdy ostřílený cestovatel. Měl svůj domeček v Havířově i v Brně, ale všichni jsme věděli, že nejšťastnější byl tam, kde vyrostl. Ještě aby ne, když za ním pravidelně chodil náš dědeček, co bydlí v přízemí našeho domu a koukali spolu na telku. Jeho hlas miloval. Stačilo, aby zavolal "Ferdikuuu, ty můj lumpikuuu" a Ferda okamžitě zanechal veškeré své bohulibé činnosti a vylezl, ať už byl zrovna kdekoliv. Původně měl tento hlas spojený s bebe sušenkou, kterou od dědečka dostával jako pamlsek a mohl se po ní utlouct. Protože to ale není králičí bašta, brzy mu začal dávat zdravější dobroty. Byla radost na ty dva koukat, jsou to totiž stejní kulišáci. Když jsme na delší dobu někam odjížděli, byl Ferda v těch nejlepších rukou.







Roky ubíhaly a on byl pořád čiperný jako za mlada. Začalo nám docházet, že tenhle frajer to tu s náma hodlá táhnout ještě hodně dlouho. Co na tom, že si nebrousil zuby díky svému vybranému apetitu. Když se dostal do věku, který by mu všichni králíci v nebi mohli jenom závidět, začaly ho zuby zlobit. A to hodně. Čelist měl celou pochroumanou, zuby mu prorůstaly kam neměly a občas lítal po bytě s drénem a zánětem u čelisti. Myslela jsem, že to dlouho nevydrží, stejně jako zbytek rodiny. Anička se však o něj starala tak svědomitě a s takovou láskou, že bych klidně taky jednou byla jejím mazlíkem. Ferda toho vydržel opravdu hodně. První operaci zubů zvládl i s narkózou s přehledem, i když se říká, že tato zvířata ji velmi těžce snáší. Bylo mu už víc než šest a my tušili, že by toho už na něj mohlo být tak trochu moc. To jsme ještě zdaleka nevěděli, jakou sílu žít tenhle chomáč chlupů se sametovým čumáčkem má.

Do toho jsem onemocněla já a pamatuju si jako dneska, když jsem se na půl roku odstěhovala zpátky do Havířova, ležela na posteli v ségřině pokoji naprosto hotová po kapačce a prosila Ferdu, ať ještě chvíli zůstane. Dokonce jsem si ho i několikrát vyfotila, kdyby náhodou ... To němé stvoření mi dodávalo tak nějak spoustu síly zvládnout celé to šílené období. Vždycky se ke mě přitulil, koukal na mě a v jeho očích byl vidět klid, porozumění a jistota, že my dva tu ještě dlouho budeme. A taky že jo! Ferdo, parťáku kulišácký, děkuju.







Když ségra odletěla podruhé na léto pracovně do USA, vypadalo to s ním bledě. Rvalo mi srdce, když jsme se museli po skypu domluvit, co s Ferdou uděláme, protože ho znova začaly zlobit zuby a boule na čelisti. Operace byla nevyhnutelná, Ferdinand už měl víc než osm roků a všichni jsme tušili, že tohle by už nemusel rozdýchat. Ten pohled na hromadu kutálejících se slz na tváři mého mladšího já byl šílený. Vědomí, že se nestihla rozloučit se svým nejlepším kamarádem, pocit naprosté bezmoci a představu, že se už třeba nikdy neuvidí bych jí mohla číst z očí i bez brýlí. Nedalo se ale nic dělat, Ferda na operaci šel ... a rozdýchal to! Jaké to bylo pro Aničku překvapení, když jí naši skypovali do USA s přáním všeho nejlepšího k jejím narozeninám, ukazovali jí na kameru krosnu, kterou od nich dostala a z ní vytáhli Ferdu. Jestli někdo uměl odhopkat hrobníkovi z lopaty, byl to rozhodně on!

Po návratu zpoza velké louže měl Ferda od Aničky ještě lepší péči, než do té doby. Pokud to teda ještě lépe vůbec šlo. Nastrouhaná jablíčka, vojtěškové granulky až do tlamičky, pravidelné čištění a nekonečné mazlení. Většinou, když jsem viděla tyhle dva pohromadě, ležela ségra na podlaze, vykládala si s ním, hladila ho a drbali do sebe čumáčkama. Byli prostě nerozlučná dvojka.





Pak už šel na Ferdovi věk poznal každý den víc a víc. Skákal čím dál méně, už neběhal jako torpédo, ale spíš jako raketa, později jako Usain Bolt a pak jako já na tréninku. Byl už z něho zasloužilý stařeček v králičím důchodu. No, on už byl spíš v králičí síni slávy za dlouhověkost. Beztak se pak držel zuby nehty jen proto, aby tu byl fakt co nejdýl a všem nám dokázal, že ta naše hypotéza o tom, jak bude mít ségra mazlíčka na pár roků, než ji přejde puberta, byla naprosto zcestná. Od letošní zimy už byl celý posmutnělý, jako by mu uletěly včely. Chladil si bolavou tlamičku o činku a byl rád za každý paprsek slunce, který dopadl na jeho hebký kožíšek. Už od mala si rád hrál na princeznu a zamotával se do záclon. Aspoň to mu ještě zůstalo. Jeho pohled z okna ven však už říkal, že na lepší zítřky sotva dohlédne. Začali jsme řešit, jak se k celé situaci postavíme.

Určitě se všichni, co jsme kdy měli nějaké zvířátko, shodneme na tom, že koukat se na to, jak strádá a nedokáže nám říct, co ho trápí a jak mu můžeme pomoci, je velmi těžké. Žral čím dál tím méně a my věděli, že ho to musí určitě strašně moc bolet. Jenže on byl prostě náš železný král Ferdinand a nedal na sobě do poslední chvilky nic znát. Párkrát jsem se přistihla, jak jsem přemýšlela nad tím, že by bylo pro všechny nejlepší, kdyby se jednoho rána prostě neprobudil. Přála jsem mu poklidnou cestu za duhový most ale on vypadal, že tu má stále ještě něco nedořešené. Včera jsem pochopila, o co šlo.







Několik týdnů dopředu jsme měli na minulý víkend domluvenou oslavu mých a maminčných narozenin. Shodou okolností měl včera narozeniny i brácha, který však slavil na dálku z Kazachstánu a aby toho nebylo málo, narozeniny měla i naše vlastnice a svátek náš dědeček. Těsně před odjezdem do Havířova se však Ferda opět hodně zhoršil a tak ho musela ségra neplánovaně vzít s sebou domů. Ferda jel na svou poslední párty. Všechno se to až podezřele zvláštně semlelo, všichni ho ještě naposledy viděli, pomazlili se a rozloučili. V pondělí s ním Anička chtěla jít na veterinu. Více než půl roku se s tím smiřovala a nakonec sebrala všechnu svou sílu, rozhodla se ukončit jeho krásný dlouhý a ztřeštěný život a nechat ho najít svůj klid. Shodou okolností jsem ten den měla mít v Havířově kurz, který se plánoval více než měsíc dopředu. Už od začátku však s kurzem byly nějaké problémy a mě se to zdálo až nápadně zvláštní. První kurz, ze kterého jsem neměla vůbec dobrý pocit.

Myslela jsem si, jak celou tu situaci s odchodem Ferdy zvládnu s přehledem. Však jsem na něj několik let nemohla ani sáhnout, sotva jsme se viděli a já jsem si po zkušenosti se ztrátou našeho úžasného psa nechtěla další zvíře pustit k srdci. Jenže to asi moc dobře neumím. Myslela jsem, že zmizím na kurz dříve, než s ním Anička odejde na veterinu a až se vrátím, bude už po všem. Snažila jsem si ho moc nevšímat, ale nešlo se tomu ubránit. Je těžké nechat běžet čas, když víte, že někdo nenávratně odchází. A tak, když přišla ségra od zubařky a rozplakala se, že už zbývá udělat jen jedinou věc toho dne, sesunuly jsme se v chodbě na podlahu a brečely spolu. Nikdy bych nevěřila, jak těžké je ukončit život jakékoliv bytosti. Ani po třech hodinách pokračování v přípravách na kurz jsem se nedokázala soustředit a hlas se mi chvěl jako nikdy. Věděla jsem, že tentokrát nezvládnu dát ze sebe maximum a tak jsem zvedla telefon, omluvila se a vyjednala s kamarádkou, že to vezme za mě. Ferda mi dal obrovskou lekci v tom, jaké jsou moje priority a co je pro mě nejdůležitější.





Nedovedla jsem si představit, že by na tu veterinu šla ségra samotná. I kdybych tam měla jen být a nic nedělat, věděla jsem, že mě potřebuje. A tak jsme sbalily přepravku, naposledy nechali dědečka s babičkou se s Ferdou rozloučit a šly jsme. Čekání, než jsme přišly na řadu bylo nejhorší. V hlavě se mi motaly myšlenky, vzpomínky a úvahy nad tím, jak těžké je rozhodnout o životě druhého, když se ani sám nedokáže bránit, projevit, cokoliv říct. Byli jsme s ním, dokud neusnul. Jeho poslední pohled byl na ségru, která ho hladila po ouškách tak, jak to měl nejraději a říkala mu, že to bude zase dobrý. Byl to neuvěřitelně silný zážitek, který nikomu nepřeju.

Bylo po všem. Vyšly jsme ven z veteriny a třásly se jako dvě osiky ve větru v ruce s přepravkou a nehybným tělíčkem v ní. Vzaly jsme ho domů, tam kde mu bylo nejlíp, vykopali mu společnými silami hrobeček hned vedle našeho psa a udělali mu pěkný pohřeb. Ten den jsem si po dlouhé době i nechala nalít půlku a všichni jsme si připili. Jak jinak, než na zdraví.





Byl jsi tu s námi, milý Feloušku, déle, než jsme všichni čekali a ne jednou jsi nám všem pěkně vypálil rybník. Na veselé příhody s tebou, ty jeden kulišáku, budu vzpomínat navždy. Děkuju za každé úsměvné ráno, kdy jsi mě budil šimráním fousků ve tváři. Budeš mi chybět, kamaráde!

S láskou a vzpomínkou na Tebe v srdci,

I.❤


Komentáře