Už je to měsíc, co jsem se vrátila z Toskánska a intenzivně dospávala spánkový deficit, který jsem si nasbírala za těch 10 dní v kuchyni a pár dní zařizování kolem navrch. Konečně mám pohromadě všechny fotky a v hlavě utříděné myšlenky tak, abych je zvládla dát na virtuální papír. Sedím u počítače, pouštím si album výběrových písniček s názvem Toskánsko 2017 a je mi tak nějak nostalgicky melancholicky. Tahle příležitost pro mě byla jeden velký nekonečný zážitek, který ani teď, po takové době, nedokážu slovy dokonale vyjádřit. Jsem obrovsky vděčná, že jsem tam mohla být a že se mi tahle banda šílenců tak nějak vryla pod kůži. Byla to pořádná jízda a já se vám dnes pokusím alespoň trošku zprostředkovat tu neskutečně hřejivou atmosféru, která celému tomuto počinu vládla. Držte si klobouky, bude to cyklistická jízda! :)

To se mi tak do Thajska ozval můj dlouholetý kamarád Kuba, že by potřeboval píchnout v kuchyni při vaření vyvážené bašty pro tlupu hladových sportovců na cyklosoustředění v Toskánsku. A protože ví, že já jsem pro každou srandu, trvalo mu jen několik dní, než mě ukecal. Zrušila jsem pár akcí a začala se těšit, jak bude zelenina lítat v kuchyni. A to si pište, že lítala, protože kluci z projektu ČISTÝ SPORT, koncept Ivana Rybaříka nejsou žádní troškaři! Domluva zněla jasně - po Thajsku si přeperu pár spoďárů, přebalím krosnu, nabrousím nože a vydám se spolu s většinovou částí realizačního týmu ze základny u Tábora směr Toskánsko, Puntone di Scarlino, Itálie, vařit na první ze tří turnusů této velké akce.

Čas do odjezdu utíkal rychlostí světla, já stihla ještě zajet na prodloužený víkend do Prahy na festival Evolution a bylo na čase začít si balit svých pár švestek. To by ale nebyl pořádný Ivin zážitek, kdyby se neobešel bez nějakého vzrůša navrch. Ve vlaku do Prahy na Evolution se mnou v kupé seděl totiž pán, který faaakt nepěkně kašlal. Kdyby ho slyšela moje babička, tak by nad ním zakroutila hlavou, pronesla slavnou větu: "chrbláš jak děravej hrnec", uvařila mu bylinkový čaj a zahrabala ho pod peřinu. Kašlal tak nahlas, že mě z něho bolela hlava! A jako bonus navrch si ten pán ani nezakryl kašlající ústa rukou, takže jsem měla pocit, že ty bacily doslova vidím lítat vzduchem. Brrr, to nechceš. Kdo už byl někdy na Evolutionu ví, že tam taky zrovna dvakrát teplo není a vzhledem k tomu, že jsem se potkala s pár dalšími lidmi, kteří už byli v pokročilém stádiu rýmičky a kašlíku, byla jen otázka času a imunity, zda a kdy dojde řada i na mě.

Už ve zpožděném nočním vlaku do Brna mi bylo jasné, že do Toskánska budu balit s teplotou. Tak nějak jsem doufala v to, že jde opět a zas jen o moji cestovní horečku, která brzy pomine. Omyl! Do odjezdu mi zbýval den a půl, věci nevyprané, nesbalené, tisíc úkolů, které jsem ještě chtěla stihnout na mě stále čekalo a já byla slabá jak mooucha. Zmohla jsem se akorát tak zvednout telefon, zrušit všechny schůzky a odložit co se dalo na později. Zalezla jsem pod peřinu a do dalšího dne jsem o sobě nevěděla. Druhý den, tedy v den mého plánovaného odjezdu do Tábora směr Toskánsko jsem ráno ještě honem vyprala to nejnezbytnější, pobalila, co mi přišlo pod ruku a po obědě s krosnou na zádech vyrazila směr autobus. V obličeji zelená jak jarní osení jsem nasedla do autobusu a nadávala si, do čeho jsem se to zase nechala natáhnout. Jako bonus jsem si já chytrá zarezervovala sedačku v zadní části autobusu, takže jsem měla dost co dělat, abych ze sebe navíc nevyhodila tu trošku jídla, co se mi povedlo do sebe dopoledne nasoukat. To nám to teda pěkně začíná.

Z kašle mě bolela celá Iva, vyčerpaná jsem byla do posledního kiloJoulu a nohy se mi třásly víc, než před státnicema. Když jsem v Táboře vystoupila z autobusu, v hlavě jsem měla jen jedinou myšlenku: Tohle je moc, otáčím se a jedu domů. Napsala jsem Kubovi smsku, že jsem na domluveném místě srazu a obratem mi odepsal, že do 15 minut je u mě. Posledními silami jsem do sebe nasoukala záchrannou čokoládovou energy tyčinku a aspoň trochu se zmátožila. Když jsme se potkali s Kubou, bylo jasné, že blbej den nemám jenom já. Vyklopila jsem ze sebe, že jsem totálně na kaši a Kuba mě ujistil, že se o mě postarají a dají mě do pořádku. Hned po mojí rodině jsou tihle týpci první, komu to věřím na plné čáře. Show must go on!

Po příjezdu na základnu a seznámení s realizačním týmem do mě Kuba dostal ionťák a pár dalších přírodních mňamek, nechal mě dýchat čerstvý vzduch a večer už mi bylo líp. Odjezd byl naplánovaný na další den a já už ráno vstávala v relativně funkčním stavu. Bylo jasné, že bez kašle a plného nosu se tahle akce neobejde, nicméně úsměv se mi vrátil zpátky na obličej. Těch 1200km do Itálie už nějak dám a pak děj se vůle boží. Ještě, že jsme měli po příjezdu v Itálii skoro dva dny na připravení zázemí a aklimatizaci, jinak bych vám tady už dneska asi nepsala. :D Vytížení bylo na max, na mobil a laptop jsem okamžitě zapomněla a stihla jen v pěti minutách honem hodit hlášení na sociální sítě, ať se o mě nebojíte.

"Rychlohlášení z Toskánska
Dojeli jsme v pořádku, máme tady kopec legrace a hláška střídá hlášku. Celý den jsme naskladňovali více než tunu a půl zásob, 200 litrů rostlinných mlék,přes 1700 energy tyčinek a kvanta obilovin, luštěnin a dalších dobrot. No prostě ultra ráj! Od zítřka startuje soustředění a nás čeká v kuchyni poprvé naostro příprava celodenního menu pro téměř 30 hladových cyklonadšenců a závodníků. Ladíme vyvážený rostlinný jídelníček a jdeme pomalu na kutě, protože zítra bude zelenina lítat vzduchem. Tak vám posílám alespoň jedinou fotku, kterou jsem ve víru příprav stihla vyblejsknout, jako důkaz, že tu opravdu jsem. Příště už dám něco z kuchyně. :-)
Sportu zdar, cyklistice zvláště!"

Nevím, jestli to bylo tím adrenalinem, skvělou veselou atmosférou, vyváženým rostlinným jídelníčkem plným léčivých surovin nebo hektolitry vypité alkalické vody co zapříčinilo mou funkčnost a schopnost každý den ráno v šest vstát a na půl sedmou už být nastoupená v kuchyni u hrnce s horkou celozrnnou kaší. S kuchyní jsme se pravidelně loučili až kolem půlnoci a pokud nebyl zrovna jeden z těch málo dnů, kdy jsme to rovnou zapíchli a šli spát, poseděli jsme ještě chvíli a vyčistili hlavy u kytary, cajonu, hodili na ret pár vypalovaček a na stůl půlnoční dlabanec. Do dneška nechápu, jak jsem to zvládla, protože na takový režim rozhodně nejsem zvyklá. Spali jsme průměrně 4 hodiny denně, v kuchyni jsme trávili cca 14 hodin denně. I přesto jsme si vyšetřili čas na tři skoky do chladivého bazénu, jednu odpolední siestu a byli tak fresh, že jsme si s pomocnou kuchařkou Verčou střihly i nonstop šichtu a rozjely pořádné noční peklo v kuchyni. Že jsme měli málo času na odpočinek? Víte co, koně taky spí ve stoje a my jsme u toho vaření stihli nadělat tolik legrace, vtipů a pohodičky, že jsme byli vlastně permanentně zrelaxovaní. A protože celý náš turnus provázely hlášky známé Jolandy, byli jsme jednoduše HODNĚ NĚKDE! :)

Táta vždycky na lyžařských kurzech říkává, že třetí den je největší krizovka. A taky že jo. Na fb jsem nahodila tuhle zprávu a šla zažít spánek tak hluboký, jako černá díra.

"Nebojte, žiju. A jak!!!
Máme tady trošku slabý signál a taky naprosto vytížený režim. No to víte, tihle týpci, které tu krmíme, mají permanentní hlad a tak se činíme, jak nejlíp umíme. Nestíhám proto ani fotit, psát a věnovat se dalším činnostem. My z kuchyně v podstatě jen od rána do večera vaříme, jíme a spíme (asi 5 hodin denně). Full time job, bro :) Dneska jsme odvařili třetí den a přišla na nás silná únava. A tak jsme si mákli, vyšetřili během dne hodinku a půl času a zalezli pod peřiny. Tak hluboký spánek bych vám taky přála! A tak, dokud se nezmůžu na publikování vlastních fotek, můžete naše počiny (nejen) z kuchyně sledovat na fb ČISTÝ SPORT, koncept Ivana Rybaříka nebo instagramu #cookofpuresport.
Tak já jdu na nádobí, ať máme brzo padla. :)"

Během prvního turnusu jsme navařili všehovšudy více než 60 různých receptů. Učili jsme se v kuchyni jeden od druhého a každý ze sebe vydával maximum. Na nějaký michelinovský foodstyling nebyl čas, ale i tak si myslím, že jsme odvedli obrovský kus práce a připravili baštu, kterou by těm našim sportovcům mohl kdekdo závidět. A jak se zalizovali! Když si někteří chodili i třikrát přidat, věděli jsme, že nám s těmi pochvalami opravdu nevěší bulíky na nos a asi jim od nás vážně chutnalo. :) A když někdo některé suroviny nejedl? Stačilo říct a do půl hodiny jsme měli vyčarované alternativní menu. To se nám tak jeden den borec ozval, že nejí hřiby, které byly v rizotu. No co, ostatní pokračovali ve vaření a servírování zatímco já jsem se odpojila a šla připravit náhradní jídlo. Těžký freestyle a improvizace, na nějaké velké recepty nebyl čas. Nakonec se z toho vyklubala taková dobrota, že se zalizovala celá kuchyň. Druhý den jsme si tedy v kuchyni připravili pro sebe ten samý, lehce obměněný recept, že si dáme do nosu. Jenže v tom přišel ten samý borec, že nejí koprovku, takže řešení bylo okamžité. Rozdělili jsme se hezky po kamarádsku a pořádně si zadebužírovali. Ještě dneska mám tu lahodnou chuť grilovaných brambor s kitchen king masalou a křupavým salátem na jazyku. A brzy se snad objeví i mezi recepty na webu! :)

Pracovat více než týden s takovým množstvím různých surovin byl pro mě opravdu splněný sen. Lednice i mražáky doslova narvané jídlem, stačilo si vymyslet recept a už v kuchyni svištěly nože a nádobí. Naučila jsem se používat další řádku surovin, vytvářet nová jídla a zajímavé kombinace chutí. No a abych taky přiložila svou troškou do mlýna, přihodila jsem i já svých pár osvědčených receptů. A protože nám to společně šlapalo tak, že jsme se sami nestačili divit, je dost možné, že si s Čistým sportem zase někdy společně za(p)vaříme.

A jak to bylo dál?

Kluci (a dvě holky, ať nekřivdím :) ) každý den po snídani a servisu kol nabrali zásoby a vyráželi na švih. Dávali si pěkně do těla, denně našlapali mezi 100 a 200km a protože to některým bylo málo, šli si ještě několik (desítek) kilometrů zaběhat a nebo se od skupiny odpojili a udělali si vlastní, třeba 300km superdlouhý trénink. Když mi kluci hlásili do kuchyně, ať jim schovám dvě porce večeře na později, bylo mi jasné, že budou v trapu celý den až do noci a dorazí hladoví jako vlci. No a jak jim pak chutnalo! :) Před tréninkem byl pro všechny nachystaný přírodní ionťák a po dojezdu navíc regener. Vše dle vlastních receptur, každý den trošku jiný, aby je to neomrzelo. Tyhle dobroty jsem chystala poprvé v životě a tak mě neskutečně hřálo u srdce, když jednou po tréninku několik kluků volalo do kuchyně, že tak dobrý regener ještě neměli. To potěší. A že se tam o mě kluci starali jako o princeznu, to vám snad ani nemusím říkat. Měla jsem se jednoduše pohádkově. Kašel i rýma se mě sice stále drželi, ale tak nějak jsem přes všechny ty nové zážitky ani nevnímala, že by mě to nějak limitovalo. Zároveň jsem moc dobře věděla, kde mám hranice a dávala na sebe pozor. I na facebooku jsem si to poznačila:

"Od minulého příspěvku jste mi psali, ať nezapomínám odpočívat a trošku se šetřím. Nebojte, jsem opatrná a myslím i na své zdraví, a tak jsem dneska ráno měla volno, pořádně se po několika dnech vyspala a když jsem v jednu přišla do kuchyně, čekalo tam na mě od "šéfa" Kuby tohle milé překvapení :) No mám se tady královsky, co vám budu povídat. Starají se tu o mě kluci opravdu jako o princeznu! A protože jsme byli plní sil, odpočatí a kluci trénovali na Elbě, měli jsme dost času nachystat parádní hostinu na večer. Tři druhy kari, luxusní rajskou, dva saláty, restovaná semínka, dva druhy rýže, naan placky, pickles a špenát s brokolicí na kumínu. Mňamka to byla obrovská a dokonce jsem vám stihla i zachytit dvě památeční fotky.
Jedeme dál!"

Byla jsem překvapená, kolik toho tihle lidi zvládnou vydržet. Když hned první den nabouralo auto jednoho z našich, docela jsem se lekla, jestli to tak bude celý turnus. Naštěstí se mu nic vážného nestalo, jen kolo to schytalo a je na odpis. Druhý den dojel další borec s vyraženým zubem a pár lišajema. A to bylo všechno, naštěstí. Všichni jsou v pořádku a nové kolo i nový zub už jsou na svých místech. Nojo, když oni si to sviští osmdesát, to se pak špatně brzdí o asfalt v těch tenounkých dresech. Mají můj obdiv, fakt že jo, já být na jejich místě, tak už je asi dávno po mě. :D Dokonce stihli i natáčet a nakonec z toho vzniklo moc pěkné památeční video ze všech tří turnusů dohromady. Pokud chcete aspoň trošku nasát toskánskou atmosféru, tak mrkněte!

Zpátky do reality

Bylo to krásné ale bylo toho tak akorát. Říká se, že v nejlepším je třeba přestat a něco na tom bude. A tak, i když mě to lákalo zůstat ještě na další turnus, vyrazila jsem domů vstříc realitě. Co si budeme povídat, taky se mi už docela stýskalo a práce se mi kupila. Sotva jsem dojela domů a tělo pochopilo, že má čas a prostor se uklidnit a odpočinout, rýma a kašel se mi rozjely na plné obrátky. Takže tak, jak celá výprava do Toskánska začala, tedy teplotou pod peřinou, tak i skončila. Pár dní klidu a volna však udělalo své a já brzo zase dělala nepořádek v kuchyni, tentokrát v té mojí vlastní. Myšlenkama jsem ale stejně občas utekla do Toskánska, protože tam, narozdíl od Česka, už bylo tou dobou i příjemně teplo. A že na mě měla tahle velká akce nějaký vliv? No to si pište! V jídelníčku jsem přivítala nové suroviny a dokonce jsem si nechala i přivézt kolo do Brna. Takže kdo se se mnou půjde projet? :)

Na sociálních sítích jsem vás nemohla ochudit o vlastní malou statistiku. A aby v tom byl hezky pořádek, tak tady to máte:

"Potřebovala jsem se pořádně vzpamatovat z té divočiny, kterou si posledních pár měsíců dávám, a tak i přesto, že jsem v Česku už od pondělního brzkého rána, mám sílu statusovat až dnes. Byli jsme totiž hodně někde!!! ... jak to pěkně shrnula Verča, naše třetí kuchyňská ruka.
Toskánsko bylo jednoduše bomba! Tolik nových zkušeností, zážitků a úžasných lidí na jednom místě, to je prostě sen! Vařili jsme z těch nejlepších surovin, zpívali si, smáli se od ucha k uchu a i přes celodenní šichtu v kuchyni jsme neztráceli náš neutuchající pozitivismus. Jedlíci cyklističtí byli skvělí, všechno jim chutnalo a chodili si přidávat, což byl pro mě nejvyšší stupeň zadostiučinění. (píše se to tak vůbec? :D ). Neodpustím si závěrečnou statistiku, která se mi honí hlavou už od cesty domů:
počet vlastních poranění: 2x řezná rána vel. mini, 2x popálenina stupeň 1, 1x modřina velikosti rohu od stolu a 1x mozol (asi jsem pracovala nebo co)
počet navařených receptů: více než 60
průměrná délka nepřerušovaného spánku: 4 hodiny denně
průměrný počet hodin strávených v kuchyni: 14 hodin denně
aktuální fyzický stav: něco jako jetlag level 3, dezorientace, neznalost dne, času, měsíce ani roku (nic nového)
aktuální psychický stav: naprosto čistá hlava, nové nápady a inspirace
nejvytíženější partie těla: bránice"

Určitě si přečtěte i ohlédnutí za Toskánskem očima zakladatele Čistého sportu a šéf trenéra Ivana Rybaříka spolu s dalšími zajímavými čísly a momenty, stejně tak, jako navazující pohled člena týmu, kuchaře, trenéra, maséra a taky člověka, který mě s touto akcí propojil, tedy Kuby Pawlase. Najdete tam i spoustu dalších fotek, které rozhodně stojí za vidění, nicméně do článku už se mi nevešly.

A to jsme my, tříčlenný pár Čisté kuchyně :)

Děkuji moc Kubovi Pawlasovi a týmu ČISTÝ SPORT, koncept Ivana Rybaříka za úžasnou příležitost, která se mi navždy vryla do srdce i do paměti, stejně tak, jako všichni účastníci této akce. I přes fyzicky relativně náročnou práci jsem domů odjížděla s úsměvem, pohodou na duši a tak nějak ... šťastná. Uvědomila jsem si, jak mocná je síla přítomného okamžiku. Ten stav totálně čisté hlavy, když se necháte vést a užíváte si každou vteřinu, nevíte, jestli je pondělí nebo pátek, ráno nebo odpoledne. A že jsme se řídili jen podle toho, jestli se zrovna vařila snídaně, oběd nebo večeře? No tak to si pište! :) Děkuji moc za tohle všechno a moře dalšího navrch, bylo to luxusní! Tak třeba zase někdy ... zavaříme, uvidíme :)
#cistysport #cistakuchyn #triclennypartoskanskychpidauek #jonatan #florentyna #maryka #velkyspatny #zverozvuky #toskansko #dekuji #grateful

Vaše

I.❤