Když jsem byla malá, neřekli mi doma jinak, než Ivanko. Jenže co pak s tím, když člověk vyroste? Později jsem zjistila, že spoustě lidí dělá zásadní problém oslovovat mě Ivana, i když je to mé opravdové jméno. Prý jim to přijde hanlivé, tvrdé, drsné. Ale já prostě nejsem Iva, přátelé! :D Ta má totiž narozdíl ode mě svátek až na podzim. A jestli si myslíte, že to zachrání Ivča, tak vás asi moc nepotěším, na to už začínám být alergická. Jo. Je to složitý. Ale nebojte, stačí na mě párkrát houknout Ivi nebo If, a situaci zachráníte. To ale sestřičky v havířovské nemocnici absolutně nemohly tušit. A tak se stalo, že mi od tohoto dne v nemocnici neřeknou jinak, než Ivanko. Že by šlo o moji druhou rodinu? No to snad ...

*Autor fotky Rawpixel, Unspash.

6.3.2013

Probudili mě o několik hodin dřív, než jsem zvyklá. No to víte, nadšená jsem vážně nebyla. Navíc mě drželi od večeře bez jídla, to kvůli té operaci v celkovce. Takže si určitě dokážete vybavit ten můj ranní otrávenej ksicht, když došla sestřička a s úsměvem na rtu pravila:

"Krásné dobré ráno, Ivanko. Připravena na operaci?" No, že bych radostí skákala po nemocniční posteli se rozhodně říct nedalo. Ještě, že jsem před operací nemohla jíst, jinak bych si asi strachy nadělala do gatí od pyžama. Tak jim pro dnešek odpustím i tu Ivanku.

Čekala jsem, jak rovnou místo snídaně vyfasuju svůj vytoužený předoperační prášek místo injekce, který jsem si včera tak úspěšně vyjednala, ale pilulková bašta se nekonala. Prý nějaké problémy na trati, tak že se s operací trošku zpozdíme a brzy se snad zase někdo objeví "na mě mrknout". Skvělý. To nám to ale krásně začíná.

Jestli teď čekáte, že napíšu, jak jsem si krátila dlouhou chvíli čtením knihy, skript a učením se na blížící státnice, tak vás zklamu. Mé představy o rychlém návratu do školy se rozpouštěly rychlostí tající kostky ledu na rozpáleném asfaltu a tak jsem čapla mobil a zmohla se akorát tak na rozmrzelou smsku Pavlovi Maslákovi, se kterým jsme se měli ten den po několika měsících (nojo, tuším, že i letech, ale nechce se mi tomu ani věřit, natož to pak psát) potkat na pivko a potěžkat jeho čerstvé medaile z ME v hale, že to nakonec asi padá, protože dřepím v nemocnici a netuším, kdy se z ní dostanu. Lépe řečeno: já jsem měla přesný plán evakuace, ale ten se moc neslučoval s plánem mých ošetřujících lékařů. A to nechceš.

Můj otrávenej ksicht se s ubíhajícím časem prohluboval v extra kyselej a já tušila, že za chvilku samýma nervama začnu okusovat roh postele. Aspoň, že ten Pavel nakonec mohl zůstat v Havířově o den dýl a my si slíbili, že sice pívo nedáme, ale že za mnou dojde aspoň na chvilku domů pokecat, než zase zmizí do tramtárie. Konečně něco zajímavého, co na chvilku odvede mou pozornost od všeho toho srabu, ve kterém jsem zrovna byla a já měla aspoň trochu motivace pokusit se z nemocnice vyhrabat co nejdřív. Zítra mě propustí. Prostě musí!

*Autor fotky Mario Azzi, Unspash.

Bylo to v době, kdy už mi solidně (a taky dost hlasitě) kručelo v břiše, když do pokoje vešla sestřička s obinadlem v ruce a vítězoslavným výrazem ve tváři.

"Tak jsme Vám ho, Ivanko, nakonec opravdu sehnali! Sice jsme kvůli tomu obrátili vzhůru nohama skoro celou nemocnici, ale co bychom pro Vás neudělali, že? Tak tady ho máte!" Podala mi můj vyjednaný předoperační oblbovací prášek a vodu na zapití.

No sláva, tak přecijen se povedlo. Sice jim to trvalo jen pár hodin navíc, ale první vítězství jsem dotáhla do zdárného konce. Prášek jsem poslala do žaludku, převlíkla se do operačního andílka ve velikosti desetXL (o bože, kdo tohle vymyslel? To snad není ani "oblečení" :D ), který by mi svou velikostí hravě mohl dělat spíše peřinu a vytasila na sestřičku své nohy, aby mohla provést tu slibovanou prevenci TEN - bandáž DKK. (Hustý název :D prostě mi omotala nohy obinadlem, no).

Jako co si budem, chvilku jsem si i myslela, že si ty nohy zabandážuju sama, však z atletiky s tím mám už vcelku zkušenosti. A tak jsem ve své tehdejší nesmělosti sestřičce řekla: "Víte co? Já bych to možná i zvládla sama, ať Vás tolik nezdržuju a můžete se zatím věnovat dalším pacientům." Sestřička na mě koukla s výrazně zvednutým pravým obočím, usmála se a dala do řeči, zatímco mi dál vázala nohy obinadlem. Ptala se, odkud to umím, tak jsem jí vykládala o mém závodění v atletice, úrazech a Iviných příhodách, co prostě nevymyslíš. Najednou se zarazila a zvědavě ze sebe vysoukala "Moment, jestli jste závodila za Slavii, tak musíte znát určitě Pavla Masláka, ne?" :D Tak ne asi, pomyslela jsem si potichu v tom nejtemnějším koutku mé mysli, však jsme spolu vyrostli, je jako můj druhý brácha. A tak bylo zaděláno na další Ivinu vtipnou story.

Nahodila jsem úsměv na tvář a začala jí vykládat ten příběh, jak Pavel tolik zlobil ve škole (chodili jsme spolu do třídy a bože, on mě tak děsně štval, hyperaktiv jeden!), že to jednou už naše třídní nevydržela a řekla před celou třídou, že se se mnou má Pavel o přestávce domluvit, ať ho vezmu na trénink. Ježiši, taková ostuda, já s ním prostě trénovat nechcu, to ať se raději do země propadnu! Soptila jsem v duchu sama pro sebe. Tajně jsem doufala, že to bude pod jeho úroveň ale on fakt zvedl zadek a došel se zeptat kdy a kde, mě vzteky málem rupla cévka a bylo to.

Když ho trenér poprvé viděl běžet, okamžitě věděl, že má talent a my měli najednou o jednoho člena týmu víc. Teď jsem seděla na nemocniční posteli s ovázanýma nohama a sestřička nevěřila vlastním uším. "To snad ani není pravda! A teď jak mu to lítá, dyť zrovna vyhrál další závody." A tak jí jen smutně říkám, že jsme se právě měli potkat a já místo toho, abych slavila jeho úspěchy v partě starých dobrých přátel, dřepím v nemocnici a mám z toho akorát tak poděs. Sestřička si vcelku rychle dala dvě a dvě dohromady a nadšeně vyhrkla:

"Takže Pavel dojde za Váma do nemocnice? Jejda to by bylo boží!!! A myslíte, že by se mi mohl podepsat? I sestřička Kája a Marta by určitě chtěly, a taky pár podpisů pro naše děti, ty nám urvou ruce, " nadšením skoro nedýchala.

A tak mě při pohledu na její rozzářený kukuč najednou všechna ta mrzutost a kyselost přešla a já se rozhodla, že tu moji novou patálii zase přetavím v něco pěkného. "Do nemocnice mu to asi nevyjde, ale uvidím, co se dá dělat," slíbila jsem. Sotva sestřička odešla za další prací, napsala jsem ještě Pavlovi, jestli u sebe náhodou nemá pár podepsaných karet, že bych je v nemocnici rozdala pro radost. Bohužel měl ale zrovna všechny v Praze a tak tento "projekt" zůstal otevřený.

* Malá část týmu na pívu po sto letech i s trenérem.

Nadešel čas operace. Přišly si pro mě dvě sestřičky, odbrzdily postel a já, aniž bych hnula prstem, už jsem se vezla i s nemocničním lůžkem. To byla panečku rallye. Občas jsme nabraly nějaký ten roh zdi nebo setrvačností přejely odbočku na sál, ale docela jsem si to i přes ten šílený strach, co mnou zmítal, užívala. Takový zážitek se vám prostě jen tak nepoštěstí. Pamatuju si, jak jsme se ještě se sestřičkama po cestě smály a ony na sebe občas hodily takový zvláštní pohled. Když jsme si to dodrandily na předoperační, přiskočil ke mě vcelku pohledný mladík - nemocniční bratr (jachacha, to je tak vtipný název), že mě jako přenese z té postele na operační lůžko. Oni totiž všichni tak nějak předpokládali, že už budu dost slušně oblbnutá tím práškem, co jsem si dala místo snídaně.

Omyl. Veliký omyl. Přesně toto je ten okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že nejsem jenom hypersenzitivní, když do mě dloubou mí ošetřující lékaři při zákrocích, ale že taky NEREAGUJU NA ANESTETIKA asi tak dobře, jak by chtěli. V tuto chvíli spíše vůbec. Nechápavě jsem totiž koukla na toho mladého muže, usmála se, vyskočila z postele a za naprosto suverénního "však já si zvládnu přelézt na tu postel sama," jsem se ladně přesunula na kýžené místo. Pořád mi ještě nedocházelo, co se to právě stalo a že to není chvilku před operací úplně v oukeji takhle si tam na pohodu stát na vlastních, ale já měla jinou starost. Musela jsem totiž ze sebe sundat toho sexy andílka a ten milý muž měl za úkol pořádně mě zabalit do toho škaredého zeleného ... no říkejme tomu třeba prostěradlo. Jakože nahatá? Huuuuu, to bylo něco na moji stydlivou povahu. A zrovna ještě schytám takového týpka, místo nějaké starší sestřičky. No, co naplat. Aspoň jsme v té trapné situaci trošku pokecali, on párkrát naznačil, že není úplně normální, abych byla takhle čilá a už mě sunul i s lehátkem na sál.

Když mám velký strach, tak často mluvím ještě víc, než v normálu (a to už je teda fakt extrém) a hlášky ze mě skáčou ani nevím jak. Občas bych si přála tuhle vlastnost nemít, ale vždycky, když si na takové situace zpětně vzpomenu, musím se tomu znovu smát. Dojeli jsme totiž na sál a já v té své rozpolcené náladě ochotně a nahlas pozdravila celý operační tým. Zopakovala jsem jim, kde přesně tu inkriminovanou uzlinu mám, to pro jistotu, kdyby se třeba někde někdo spletl a oni řezali někam jinam. Paranoia je prostě zlá věc, ale když můžeš, udělej pro svůj klid všechno, maličká. :) Přišel chirurg, mrknul na mě a do placu prohodil:

"Slečna je přátelé nějaká moc živá, ne? A kde má kanylu? Vy jste jí snad před operací nedali žádný oblbovák?"

Odněkud se ozvala informace o mé VIP tabletkové ranní snídani, ale to na situaci nijak nepřidalo. "No to je sice krásné, ale asi to na slečnu moc nezabírá. To není moc dobrý." A do prkýnka. Teď mi rychlostí blesku zkameněl úsměv na tváři. To není moc dobrý?!

Přísahám, že už nikdy nikdy nikdy nebudu koukat na filmy a seriály s lékařskou tématikou. Hlavou mi totiž okamžitě probleskl jeden dost výstižný, jmenuje se Awake a je o tom, že existuje nějaké procento lidí na světě, kteří mají takovej pech, že když je uspí anestetiky, tak se sice vůbec nemůžou hýbat, ale jsou uvnitř vlastního těla probuzení a cítí veškerou bolest. Hlavní postavou filmu byl zrovna týpek s touhle šílenou vlastností, kterému transplantovali srdce. A to teda bylo dost i na mě. Ve spojitosti s mou nereakcí na premedikaci se tohle jevilo jako další neuvěřitelná příhoda do mé nekonečné série s názvem "to nevymyslíš". Jediné, co mě alespoň zdánlivě uklidňovalo byla jediná předešlá operace v celkovce, kterou jsem pár let předtím absolvovala a spala jak mimino.

"No tak nic, sestři, dáme slečně pořádně dýchnout, ať si to užije. Prý jste, mladá dámo, studovala matematiku, tak nám to tu dejte hezky od desíti dolů. Snad to nebude na dlouho."

Maska s uspávacím plynem se z dálky blížila k mému obličeji, já jen na chvilku rychle zavřela oči a prosila všechny mé strážné anděly, ať zakročí a já fakt rychle a tvrdě usnu. Naposledy jsem se rozhlídla po operačním sále, nadechla se a spustila: "Deset, devět, osm, se...dm," oči mi ztěžkly a pak už byla jen velká, černočerná, bezbolestná tma.

Vaše

I.❤