Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych dělala v životě něco jiného než matematiku. Milovala jsem čísla už od mala, jezdila na matematické olympiády, nechávala se fascinovat možnostmi různých výpočtů se stejným výsledkem. Tam jsem směřovala většinu mé kreativity. Od mala jsem věděla, že chci vychodit gympl, jít na vysokou školu, hrabat se tam v číslech a pak pracovat v ideálním případě jako hustá burzovní makléřka v sexy upnutém kostýmku s botkama na vysokém podpatku (ani jedno z toho jsem ale nikdy předtím nenosila, to je sranda, co? :D Teď mi to přijde jako dost dobrý bizár.) nebo třeba jako klasická analytička dat, zpravidla pro banky nebo korporáty. Nic jiného jsem si ani představit nedokázala, bylo to tak jednoznačné a cestu k mému vysněnému povolání jsem si prošlapala doslova na jedničku.

Znáte ale takové to šimrání, co přijde, když už se v tom svém snu prostě necítíte dobře a přestává to být "to ono"? Jsem dost lechtivá, ale tohoto šimrání jsem si na vysoké poměrně dlouho nevšímala. Škola mě strhla do víru, ze kterého jsem viděla jen jedinou cestu - získat titul a jít si po svých. Ve druháku jsem ale už vnitřně věděla, že se ze svého snu probouzím. Matematika se mi začala vzdalovat a já se přepnula do autopilotního módu "musím to dodělat, přece ty roky dřiny nezahodím", i když jsem na škole nechtěla zůstávat ani o minutu dýl. Tak, jako celý svůj život, i tentokrát jsem hleděla víc na ostatní, než na sebe a na to, co doopravdy chci. Byla jsem srab, měla jsem strach. Strach, že bez titulu budu nic. Ale co je člověk s titulem, když po cestě k němu ztratil duši?

*Autor fotky Matthew Sleeper, Unspash.

5.3.2013

Je brzy ráno a já, nervózní víc, než před zkouškou z lineární algebry a geometrie II, balím poslední "nezbytnosti" pro můj třídenní plánovaný pobyt na lůžkovém oddělení havířovské hematologie. Tenhle Hotel HEKL (HEmatologická KLinika), jak jsem mu později začala říkat, bych si teda s dovolením s radostí odpustila a vyměnila za brzké vstávání do školy v Brně, které by se dnes určitě v nějaké alternativní realitě konalo. Co naplat. Třesou se mi kolena, drkotají zuby. Nemocnice není zrovna místo, kde se cítím dobře, ba naopak. Pamatujete, jak jsem o tom psala v prvním, intro článku k Plešatému deníku s názvem Jak jsem na svůj nádor přišla?

"Ten pocit, kdy jsem ve zmatku z uplynulých dní, duchem stále ve škole v Brně ale tělem se sbalenou taškou v ruce stála před centrálním příjmem havířovské nemocnice, toho jinak zcela všedního úterního rána dne 5.3.2013, nikdy nezapomenu. Jeden z těch silných momentů, kdy další krok doopravdy změnil můj dosavadní život."

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani neměla čas udělat takový ten hluboký nádech a výdech ve zpomaleném záběru, jako bývají ve filmech, kdy se odhodlává hlavní hrdina udělat ten velký, všeměnící krok do neznáma. Prostě jsem šla, nevěděla kam, ale tušila, že to bude asi velký.

Matně si vybavuju celý ten příjmový den, v hlavě jsem měla dost kvalitní guláš. Sotva jsem z příjmu došla na pokoj lůžkového oddělení hematologie a trošku se rozkoukala, už mě sestřičky braly na chirurgické konziliární vyšetření. Lokalizovali a změřili tu moji zlobivou zvětšenou uzlinu a naplánovali operaci na druhý den v celkové anestezii. Jo, další moje noční můra, neboť já prostě odjakživa moc nereaguju na anestezii. Lokální ani celkovou. A to prostě nechceš! Až přijde ten pravý čas, dozvíte se určitě proč. Každopádně mi bylo sděleno, že celkovku budu mít z diagnostických důvodů a že budu určitě nakonec ráda. Tak uvidíme.

V nemocnici to tu frčí jak ručičky na ciferníku. Neuběhla ani hodinka a už si mě sestřičky táhnou za rukáv na CTčko. No dobře, moc jsem se nevzpouzela, ale podělaná jsem byla až za ušima. Prostě CTčko, lumbální punkce a magnetická rezonance, to vždycky bylo, je a bude takové velké trio v mojí hlavě, které mám schované v šuplíčku: když tě na tohle pošlou, máš asi velký problém, holka. Ve zprávě mám napsané, že jsem měla CT krku i s kontrastem a pak CT hrudníku bez kontrastu. Možná proto mi přišlo, že to byla vcelku rychlovka.

Na CT vyšetření byste na sobě neměli mít žádné kovové předměty, není ale pravda, že musíte být nutně nazí. Moje babička, když měla jít ve stáří poprvé na CTčko, tak mi právě volala a ptala se, jak to chodí, že se tam fakt nechce svlíkat do naha a strašit všechny ty mladé doktory (jo, fakt to pro ni bylo životně důležitý! :) ). Takže když by vás to někdy třeba nedejbože taky potkalo, tak situaci řeší spodní prádlo (ale co já vím, třeba by prošlo i pyžamo? To by mě fakt zajímalo a doptám se) a košilka/podprsenka bez kostic. So sexy! :)

Tak jsem hupsla na lehátko, zavedli mi kanylu, řekli, ať se nehýbu a pak už se mnou začalo lehátko pomalu jezdit směrem do takové velké kulaté obludy, kterou určitě znáte z Doktora House. Pak mě upozornili, že mi přes kanylu vstříknou (asi teda) tu kontrastní látku, ať se nelekám, a že to může být nepříjemné. A taky bylo.

"V puse jsem měla pocit, jako by mi tekla krev nebo olizovala železnou trubku, prostě taková ta železitá pachuť a kontrast způsoboval tlak po celém těle a dost nepříjemné nucení na čůrání. To jsem si fakt myslela, že jim tam po sobě nechám mokrý podpis na lehátku. Ale nic naplat, vydržela jsem a odešla bez autogramiády. Budou si muset počkat na jindy. A nebo radši ne..."

Jestli si někdy budete chtít udělat kolečko po všech nemocničních čertech, Hodgkinův lymfom je k tomuto vcelku dobrým nástrojem. Ten den jsem si říkala, že snad hrajeme hru na "navštívíme co nejvíce doktorů po nemocnici". Popravdě ani nevím, jestli jsem ten den jedla, ale pokud jo, zrovna velká hitparáda to v tom stresu nebyla. Než bys řekl švec, měla jsem totiž za sebou i EKG a mířila si to na konziliární vyšetření ARO do ambulance anesteziologa.

Do dveří mě pozvala vstřícně vyhlížející paní doktorka, ze které jsem měla dobrý pocit. S touhle bude kloudná řeč. Mým jediným cílem totiž bylo vyjednat si místo předoperačního oblbováku do žíly variantu v prášku. Protože jestli vám to náhodou uniklo, tak to znovu zopakuju: bytostně nesnáším odběry krve, jakýkoliv zásah do mého těla a pokud se jedná zejména o jehly, tak bych se proti píchanci dokázala postavit i na hlavu. A to byl můj cíl i v této ordinaci.

Byla jsem trpělivá, poslouchala a vyčkávala na vhodný okamžik k zahájení diplomatického vyjednávání o perorálním oblbováku. V mezičase jsem se konečně dozvěděla, jak to je s těmi, mě stále ještě neznámými, výsledky z pátečního rentgenu, který zapříčinil tak rychlý sled dalších událostí a můj aktuální pobyt v nemocnici. Ve zprávě totiž stálo:

" ... Pathologické utváření středního mediastina vlevo s jeho výrazným rozšířením vyžaduje CT a hematologické vyšetření, jde o nový nález od r. 2011."

Z právě proběhlého CTčka už zároveň věděli, že se v mém ch(r)ab(r)ém tělíčku nachází přibližně 10 zvětšených uzlin nad a pod klíčkem, v levém horním a středním mediastinu o velikosti do 32mm. A to se samosebou nikomu ani za mák nelíbilo. Koneckonců mi však nakonec pogratulovali, že jsem to s těma deseti kouskama ještě dost vyhrála, že běžně jich v nálezech bývá kolem třiceti i více. Ufff, no tak teda pěkně děkuju! :)

Ještě, že mám za sebou vcelku fit mládí, to se při jednání o anestezii vždycky hodí! Vyfasovala jsem zápis: intubační podmínky dobré, prevence TEN (TrombEmbolická Nemoc, chápej aby díky krevní sraženině nenastala nevyžádaná bonusová párty v nemocnici. V tom lepším případě. V tom horším pod drnem.) bandáží DKK (dolní končetiny, to jakože mi obvážou nohy jak mumii), odkývali jsme si vzhledem k závažnosti diagnozy celkovou anestezii (beztak to bylo i proto, že jim bylo jasné, že v případě lokálního umrtvení bych jim na sále řvala jak tur. If, ty poseroutko jedna!) a už už mi doktorka psala do premedikace oblbovák do žíly. Čas zakročit!

Nasadila jsem miloučký diplomatický pohled i tón hlasu a paní doktorce vysvětlila, že každý píchanec do mého těla rovná se veliké ohrožení nemocničního personálu. Ne, dobře, přesně takhle to nebylo, nicméně pochopila, že dát mi spolknout prášek bude rozhodně moudřejší cesta. A tak i přesto, že se v havířovské nemocnici toto dělá jen opravdu vyjímečně, mi nakonec práškový oblbovák (Dormicum 7,5mg) povolila. Juchůůůůů. Moje první malé vítězství bylo na světě.

Předoperační kolotoč byl u konce a mě nezbývalo nic jiného, než si po zbytek dne povídat se vcelku milou paní, která se mnou sdílela pokoj. Asi už vás ani nepřekvapí, když vám řeknu, že to byla paní učitelka matematiky v důchodu. Byla tak moudrá, milá a každé její slovo bylo uklidňujícím pohlazením na mojí totálně vyplašené duši. Škoda, že jsem pak o ní už nikdy v životě více neslyšela.

Slunce zapadlo a já jsem zavírala oči ke spánku v ten poslední den, kdy jsem ještě vůbec netušila, co se mnou doopravdy je. Původní hypotéza o angíně už se mi však zdála dost úsměvnou a já pořád nechápala, jak se to všechno vlastně událo. Toto byl ten den, kdy jsem pochopila, že možné je opravdu, ale opravdu všechno a že člověk nikdy neví, co ho čeká za dalšími dveřmi. Změna je prostě život.

Vaše

I.❤