Plešatý deník (0): Jak jsem na svůj nádor přišla?

15.9.2016

Když přijde řeč na to, že jsem měla Hodgkinův lymfom, nejčastěji následuje typická otázka: "A jak jsi na "to" přišla?" Jsem za ni ráda, protože tak můžu svou odpovědí zajistit, že na "to" jiní přijdou včas a třeba i dříve. Jak to tedy vlastně celé bylo?


Psala se půlka února 2013 a já se zrovna vrátila z lyžařského zájezdu v Alpách. Mezi účastníky se tam tehdá roznesla angína a já na sebe byla hrdá, že jsem to v pohodě ustála a vrátila se zpět do Brna bez zdravotních komplikací. To by v tom byl čert, abych si těch pár posledních dnů volna po hotových zkouškách ve třetím ročníku na VŠ pořádně neužila. Sotva jsem se však po příjezdu rozkoukala, začalo mě bolet v krku a ohlásil se nepříjemný dráždivý kašel. Klasika, nic mimořádného.



*Photo by Annie.Photography



Asi po týdnu jsem si rutinně ráno čistila zuby v koupelně a všimla si podivného stínu na kůži u levé klíční kosti. Dodnes děkuji tomu chytrému člověku, který nám dal do koupelny přímo vedle zrcadla okno, přes které ráno příjemně prostupují paprsky slunce. Myslela jsem si, že tam mám nějaký prach, šmír nebo tak něco a zkoušela to otřít. Nešlo to. Pak jsem v nadklíčku nahmatala zvětšenou uzlinu, velkou asi jako švestka a zjistila, že to ona dělá ten podivný stín. Ve spojitosti s mým aktuálním kašlem jsem si řekla, že to asi bude patřit k sobě a že se tělo vypořádává s nemocí. Bylo mi sice divné, že se uzlina objevila v nadklíčku a ne klasicky na krku ale tak nějak jsem tomu nepřikládala nijak velkou váhu a řekla si, že když to jednoduše do týdne nezmizí, půjdu k doktorovi. A ono to nezmizlo.

Další týden, který byl zároveň prvním týdnem posledního semestru mého bakalářského studia, jsem proto zavolala domů, že potřebuju vyjednat schůzku s mou praktickou lékařkou (kterou jsem měla až donedávna v mém rodném městě, protože zná celou naši rodinu a je to paní s obrovskou praxí těsně před důchodem, co už viděla všechno možné i nemožné) a že nemůžu přijet jindy než v pátek, klidně nad ránem. Proč taky kvůli takové banality jezdit na týden domů a rušit školu, že? Paní doktorka tedy souhlasila s tím, že se objevím po desáté hodině v pátek 1.3., protože to dřív nestihnu a já zas byla obeznámena s tím, že si musím jooo pospíšit, protože slouží maximálně do jedenácté. To se zvládne, říkala jsem si. Byla jsem už připravená i na variantu antibiotik, i když se jim vyhýbám jak čert kříži, ale víte jak to je - všeho s mírou.

V pátek nad ránem jsem tedy sedla na vlak a dospávala deficit. Těšila jsem se na pohodový víkend u našich obohacený návštěvou doktorky, která mi přinejhorším dá ty antibiotika a já si maximálně pár dnů poležím. To mě při začátku semestru a škole jenom v úterý zas tak moc nevytrhne. Tou dobou jsem měla plnou hlavu školy, začínali jsme ladit osnovy ohledně mé bakalářské práce, která byla obsahem dál než standardní znalosti bakalářského studenta, v červnu mě čekaly dvoje velké státnice a obhajoba mé práce a hlavně jsem neměla pořádně vyřešenou otázku, jak to bude s mým dalším, magisterským či inženýrským studiem. Nebyla jsem si absolutně vůbec jistá, jestli chci ve studiu pokračovat, ale nějak jsem sama nedokázala z toho rozjetého vlaku vystoupit. Vždyť jde "jen" o další dva roky školy. Tenkrát se navíc měnila akreditace mého studijního oboru a na fakultě vládnul kvalitní chaos. Nikdo nevěděl, co a jak bude a tak jsem do toho všeho navíc vedla emailovou konverzaci se studijním oddělením, abych si stihla včas podat všechny přihlášky. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za týden už budu se studijním oddělením řešit místo přihlášek na navazující studium přerušení toho bakalářského.



*Photo by Annie.Photography



Vraťme se ale zpět do vlaku. To ráno totiž bylo prokleté. Nic se nedařilo, málem mi ujel vlak, na zádech jsem měla těžkou krosnu a když jsem ji zvedala do přihrádky na zavazadla, moc ošklivě jsem si doslova urvala nehet. No co, to doroste. Abych se dostala domů, musím vždycky přestoupit v Ostravě z rychlíku na osobák a dojet ještě pár stanic jím. Vlaky mají mezi sebou 10 minut k dobru, takže když všechno půjde jak má, budu před desátou doma. No a hádejte, ten rychlík měl zpoždění, takže mi můj přípoj ujel před nosem. Začala panika.

Utíkala jsem honem na přepážku poptat se na další spoj a s hrůzou jsem zjistila, že bych to už k doktorce nestihla. Prý ale za chvilku pojede Regiojet, tak ať zkusím u jejich okýnka, jestli mají ještě volné místo. Na okýnku Regiojetu dostávám informaci, že vlak právě přijíždí do stanice, že místa volná mají a ať běžím do vlaku a domluvím se se stevardem, že zaplatím jízdenku až na místě. Tak rychle jsem neběžela ani na našich závodech první ligy v atletice a navíc s tou těžkou krosnou na zádech! Naskočila jsem do vlaku a když stevard viděl můj zoufalý obličej, posadil mě do první třídy a hned mě začal obskakovat. Dokonce mi dal nějakou speciální zlevněnou jízdenku, takže se mi ten zmeškaný vlak ani moc neprodražil. Poprosila jsem ho o kafe, které normálně nepiju, ale tou dobou už jsem zase padala na pusu a potřebovala jsem se trochu vzpamatovat. No a pak ...

...jsem si to kafe vylila na světlý svetr a do klína na mé nejsvětlejší džíny, které mám, protože ten kelímek neměl pořádně připevněné takové to plastové víčko. No jo, měla jsem pech. Vlaky Regiojet staví jen o stanici vedle, než potřebuju já, abych se dostala rychle domů a k doktorce, takže než jsem obdržela to prokleté kafe, stihla jsem od naproti sedícího pána zjistit, že od nádraží jede autobus pár minut po příjezdu vlaku a přímo před dveře mojí doktorky. Sláva! Po incidentu s kávou jsem však musela trasu přepočítat a jet autobusem až domů, tam se honem převléct, vysvětlit překvapenému dědečkovi, že je všechno v pohodě a že jdu jen na pokec k paní doktorce a za chvilku budu zpátky, ať na mě s babičkou počkají s obědem. Rychlostí blesku jsem se teleportovala k doktorce a konečně na chvilku vydechla.

V ordinaci mě paní doktorka nejdříve vyslechla a pak mě mimořádně důkladně prohlédla, až jsem si připadala vážně pěkně blbě. Vzali mi krev a doktorka trvala na provedení rentgenu hrudníku (?!) a ultrazvuku uzliny ještě tentýž den, což je v pátek kolem oběda přinejmenším vtipné a taky jsme začaly vyjednávat stran mého odjezdu zpět do Brna. Můj záměr byl totiž vyřešit tuhle "maličkost" v pátek a v neděli jet zpět do Brna, nebyla jsem vůbec nastavená na prodloužený víkend. Doktorka však trvala na tom, abych se objevila v ordinaci i v pondělí, vyšla mi vstříc co nejvíc to šlo a domluvily jsme se, že v pondělí dopoledne na základě výsledků z rentgenu, ultrazvuku a krve rozsekneme, co se mnou. Dostanu případně léky a odpoledne už budu zase v Brně. Vydala jsem se tedy do nemocnice na ten rentgen a ultrazvuk, všechno šlo poměrně rychle, v nemocnici liduprázdno a ve vzduchu bylo cítit, jak se všichni těší na přicházející víkend. Po testech jsem šla domů a vůbec si nepřipouštěla, že bych mohla mít větší problém, než nějakou angínu.



*Photo by Annie.Photography



4.3.2013, pondělí. Batoh sbalený, doběhnu pro výsledky a léky a frčím na vlak, říkala jsem si. To byl však veliký omyl!


Po mém příchodu do sesterny doktorka snad půl hodiny telefonovala za zavřenými dveřmi a pak mě poslala do nemocnice na hematologii, že s nimi právě mluvila, tak že o mě ví a postarají se o mě. A tak jsem šla. V hlavě jsem přemýšlela, co to je vůbec za oddělení a proč tam mám jít, nerozuměla jsem tomu. Vejdu tam, všude samí starší lidé. Divné. Stojím v čekárně a vidím plakát organizace Lymfomhelp. Říkám si, že to slovo už jsem někde slyšela, ale nedokázala jsem si vybavit, o co šlo. Na plakátu bylo napsáno pár bodů jejich pomoci, mimo jiné psychologická poradna, právnická pomoc atd. To mě trošku zarazilo. Sotva sestřička vešla do čekárny, hned věděla, kdo jsem, čapla mě a poslala přímo k doktorovi (takhle to tam normálně nechodí, na hematologii si člověk musí vzít vždycky snad celý den volna, tam je prostě čas velmi relativní pojem). Už jsem byla nervózní, spěchala jsem, celé mi to přišlo jako nepovedený vtip. Doktor mlžil, a když viděl, že to se mnou bude mít těžké, tak mi řekl, že bude potřeba udělat CT, operaci a několik dalších vyšetření, že mám nejspíš „nemoc krve, která postihuje mladé lidi“. Víc neřekl. V tu chvíli jsem se lekla (jsem děsná posera, obzvlášť nemocnici, doktorům a zejména jehlám se snažím vyhýbat velikým obloukem) a chtěla to mít rychle za sebou, věřila jsem, že mi nic není.

Ptal se mě na zvláštní věci, jestli se v noci ve spaní abnormálně potím, jestli jsem za poslední dobu nějak výrazně zhubla, jestli mě často svědí kůže, mívám zvýšenou teplotu a přitom mi nic není nebo třeba jestli mě dlouhodobě něco dalšího bolí nebo mívám otoky. Na všechno jsem odpovídala rezolutním ne, i když jsem si pak zpětně během léčby vybavila, že některé z těchto příznaků se u mě opravdu předtím objevovaly. Jsou nenápadné a tak by mě nenapadlo, že mohou ukazovat na něco vážnějšího.



*Photo by Annie.Photography



Doktor navrhnul, ať odjedu do školy, vezmu si volno na další týden a vrátím se zpátky na třídenní hospitalizaci, že mi tu uzlinu budou muset vyoperovat a dát na testy. Stále mi ale neřekl, co mi je. Rozbrečela jsem se, ale snažila se zachovat chladnou hlavu. Přišlo mi nemyslitelné, že bych s vědomím nevyřešené situace, evidentního problému, většího než nějaká angína a vidinou CT (které mě odjakživa děsilo) a operace, odjela zpátky do školy, učila se a psala bakalářku a pak odjela zpátky do nemocnice jakoby nic. Chtěla jsem co nejdřív vědět, na čem doopravdy jsem a tak jsme se domluvili, že do Brna nepojedu, ale hned další den, v úterý, nastoupím do nemocnice, ve středu bude operace a ve čtvrtek mě pustí (v hlavě jsem stále měla myšlenku, že mi přeci nic není).

Šla jsem domů a četla lékařskou zprávu: podezření na lymfom. V tu chvíli jsem si uvědomila závažnost celé situace a vše se mi spojilo. Proto tolik testů, žádné léky, hematologie, ten plakát Lymfomhelpu ... Naštvala jsem se, že mi nikdo neřekl, co si myslí, že mi je. Dnes už to chápu, ale já jsem prostě povaha, která jedná na rovinu. Samozřejmě jsem si doma vyhledala, o co konkrétně jde, připravila se na nejhorší a smířila se s tím, že to možná bude na delší dobu.



*Photo by Annie.Photography



V úterý jsem nastoupila do nemocnice a prošla sérií předoperačních vyšetření. Tou dobou jsem byla poměrně dost vystrašená, nejenom kvůli tomu, že jsem věděla, co by mi hypoteticky mohlo být, ale taky proto, že prostředí nemocnice vážně nemám ani trošku ráda, jehly jakbysmet a co mi nejvíc vadí je ta neviditelná hranice mezi možností rozhodovat o svém vlastním těle a zdraví sám a kdy se prostě spolehnout na to, že oni ví co dělají a že je to v jejich rukou. I teď se mi to špatně píše, jak si ten pocit zpětně vybavuju.

Hodinu po operaci mi přišla doktorka oznámit, že potvrdili Hodgkinův lymfom z cytologického vyšetření a že ho s největší pravděpodobností teda mám. Vzorky poslali na histologii, která definitivně potvrdí, jak na tom jsem, nicméně prý i ta cytologie byla dostatečně průkazná. Byla to zvláštní situace, mně přišla docela vtipná, jako z nějakého amerického filmu, kdy doktor stojí nad lůžkem pacienta, oznámí diagnózu a pacient se zeptá „A pane doktore, kolik mi teda zbývá života?“ – tuhle myšlenku jsem si ale nepřipustila.



*Photo by Annie.Photography



Sotva lékařka odešla, začala jsem brečet. Ne proto, proč zrovna já a co jsem komu udělala, věděla jsem moc dobře, že tohle je můj problém. Spíš jsem brečela sama nad sebou, jak jsem blbá, že jsem to nechala zajít tak daleko a nevážila si sama sebe. Sotva jsem se uklidnila, přišli naši, takže jsem spolu s nimi spustila nanovo. Tenkrát jsem si uvědomila, že nejhorší na světě je dívat se na bezmoc vlastních rodičů. Po chvíli jsem cítila už jenom velikou úlevu. Od tohoto okamžiku jsem věděla, na čem doopravdy jsem a bylo to jen a jen na mě, jak situaci vyřeším. Uklidnila jsem se, ve čtvrtek ještě pro veliký úspěch absolvovala odběry kostní dřeně z lopaty kyčelní, což byl teda zážitek, na který bych nejraději zapomněla a pustili mě domů, čekat na definitivní výsledky, návrh léčby a hojit způsobené rány na těle i na duchu. No a tak jsem se vydala na svou dobrodružnou cestu.

Vaše

I.❤


Komentáře