Dávala jsem si v prosinci se zveřejněním dalšího článku tak na čas, až se rok překulil, leden klasicky zmizel, jen co jsem se stihla rozkoukat a vítejte v únoru! Je toho tolik, co vám chci předat, že sama nevím, kde začít. Tak to protentokrát vezmu prosincovou časovou linií a povím vám, co že se to u mě tak mimořádného dělo, že jsem na svou výzvu tak trochu zanevřela.
*Autor fotky Aaron Burden, Unspash.
Začátek prosince se nesl v duchu shánění nového telefonu, abych mohla zase fungovat naplno. Kdo mě znáte jistě víte, jak těžko se mi na nové věci zvyká, a tak ještě dnes, když vám to tady píšu, pořádně nevím, jak se ten pekelný stroj ovládá. :D No dobře, zvládám aspoň ty životně důležité funkce jako volání, smsky, budík, facebook a instagram. A taky google. Ten totiž ví všechno a poradí líp, než nejlepší kámoš.
S novým mobilem samozřejmě konečně přišel na řadu i ten dlouho opomíjený fitness náramek, co mi Ondra přivezl ze služebky v USA. Pamatujete? Pustila jsem se do cvičení, zkoušela, co všechno to umí a každý den jsme si s Ondrou před spaním hlásili a poměřovali, kdo ušel kolik kroků. Nastavila jsem si svou denní metu na 10000 kroků a záhy zjistila, že s mým chozením akorát tak do práce a z práce (což mám deset minut od domu) to nebude tak valné. Samozřejmě mé ego odmítalo přistoupit na variantu, že si to prostě dochodím kolem baráku, protože já bytostně nesnáším, když mi něco nedává smysl. A připadala bych si u toho beztak jak křeček v takovém tom běhacím kolečku. :D Takže jsem si začala vymýšlet, kam každý den zajdu, abych si těch kroků naskrblila co nejvíc.
Zároveň jsem se konečně zase začínala dostávat do tempa i se cvičením a vypadalo to, že se blýská na lepší časy. Půjde to! Po každém cvičení jsem měla pocit, že je ze mě pomalu Herkules a ty buchty na břiše rostou prostě samy. Znáte to, ne? Když docvičíte a běžíte si omrknout všechny své svalové partie před zrcadlo a koukáte, jak vaše tělo radikálně změnilo tvar. Úplně jsem viděla, jak se mi ten zadek zvedá! :D No, dobrá, nebudu mystifikovat vás ani sebe. To byly asi spíš ty endorfiny, nebo snad nějaká mlha před očima z toho cvičení??? Každopádně bylo mi fajn a jela jsem si tu svoji spokojenou pohodičku.
Do toho se ozvala ségra, která v té době intenzivně pracovala na dokončení své diplomky na stavárně. Nečekaně se totiž dozvěděla, že na jejich bytě proběhne rozsáhlá rekonstrukce. Neobyvatelný byt minimálně na dva týdny. Ani to nedořekla a my s Ondrou hned na to: tak se nastěhuj k nám! :D Tohle už máme nacvičené, vloni jsme takhle na začátku roku zápasili s tou samou diplomkou, než jsme zjistili, že nám bohužel umřela babička. A tak jsem najednou měla parťáka pro každou lotrovinu. 24/7. Přímo ve vlastním pokoji. A to teda byla jízda! Vařily jsme jednu pecku za druhou, u jídla sjížděly filmy jak na běžícím pásu počínaje celou sérií Harryho Pottera a vánočními pohádkami konče. Že jsme byly ukázkové prokrastinátorky, o tom není pochyb. Ale bylo to boží! :)
Mělo to jen jeden malý háček. Ségra se k nám nastěhovala nemocná. Nejdříve jsem odolávala statečně, pravidelně cvičila, cpala do nás všech vitamínové bomby a cítila se skvěle. Pak se ale navíc zase začaly ozývat mé rozbolavělé kyčle ze zářijového 100km/24h pochodu Z Brna do Brna a já věděla, že to s tím cvičením asi brzo nebude zas tak horké.
Půlka prosince fuč a do Brna za náma přijela máma na holčičí víkend a taky vánoční nákupy. Hned v pátek jsme ji vytáhly na náš tradiční každoroční turbomošt, udělaly si selfíčko se stromečkem na Zelňáku a já už se nějak necítila dobře. Prochladla jsem. Daly jsme o víkendu ještě ty nákupy a já už věděla, že je s mou tělesnou schránkou něco v nepořádku. Vůbec jsem nebyla ve své kůži. Nakonec jsem si k tomu všemu chytla i ten ségřin bacilus a zůstala na pár dní před Vánoci ležet v posteli. Bez jediného zařízeného dárku. Bez jediného druhu cukroví, co jsem na Vánoce chtěla našim přivézt. Bez vánočního salátu a plánu, co přesně si dáme se ségrou na Vánoce na jídlo (my dvě jíme vege, ostatní klasiku). No a taky bez vánoční výzdoby v bytě, voňavých větviček a všech těch maličkostí, co mé Vánoce dělají časem kouzelným, pomalým, miloučkým a voňavým. Zbyla mi jen hromada kapesníků, kašel tuberáka, korbel horkého čaje a tisíc nedodělaných úkolů. To nechceš!
Inu nastavila jsem se opět do svého režimu řízení zeměkoule zpod peřiny a s diářem v ruce promýšlela strategický a logisticky dokonalý plán, jak to všechno zařídit, abych se z toho nezbláznila a taky měla nějaké Vánoce. Těsně před odjezdem k našim na svátky jsem se navlíkla jak pumpička a celé dva dny jsme se ségrou brázdily Brno a sháněly vše potřebné od dárků po suroviny na mé naplánované menu. Zvládly jsme to! Ve chvíli, kdy jsem dosedla do auta směr naši, věděla jsem, že teď už snad budu mít klid na duši a zapřísáhla jsem se, že už nikdy, opravdu nikdy nenechám nic na poslední chvíli. (Jo, jasně If! Znáš se? Znáš. Tak vidíš.)
A tak se zbytek mého roku 2017 nesl ve znamení snahy doléčit ten otravný moribundus. Výzva šla stranou, protože dostávat se do formy s bacilem a kyčlema šedesátileté babičky není zrovna top startovní situace. Pravdou je, že to ale mělo něco do sebe. Tohle byly snad první Vánoce, které jsem kompletně proležela v posteli a měla omluvenku na veškeré domácí činnosti. Poprvé v životě jsem viděla většinu vánočních pohádek kompletně celých (těch, co jsme nestihly se ségrou ještě v Brně) a užila si stav totálního nicnedělání. Asi ale tušíte, že mi to moc dlouho nevydrželo...
S doznívajícím nakřápnutím a stále bolavýma kyčlema jsem se vrátila před Silvestrem zpátky do Brna. Můj výhled na start do Nového roku byl ověnčený jen jediným úkolem, a to pokusit se alespoň neusnout do půlnoci. Na ohňostroje jsme tentokrát spokojeně koukali z tepla domova (děkuju vyšší síle před několika lety, která nám zařídila byt s výhledem na Špilas), připili si zázvorovou meducínou s významným "NA ZDRAVÍ" a šli spát. V lednu mě totiž čeká spousta, spousta zařizování, o kterém jsem v tu dobu jen velmi matně tušila.
Vaše
I.❤
