Posledních šest týdnů bylo obdobím prazvláštním. Asi to většina z vás dobře zná, taková ta nejistota a čekání, co bude. Proč jsem se do této situace dostala se můžete dočíst v článku tady . Budou mé druhé kontrolní testy a nový rentgen v pořádku, lepší, než ten předchozí a já půjdu domů s lehkou hlavou a výhledem na dalších pár měsíců bez bubáka nebo bude rentgen horší, budu muset zrušit účast na svatbě mé báječné kamarádky a jít na další vyšetření počínaje CTčkem, které vážně vůbec nemusím? No a co když budou výsledky úplně stejné, jako minule? Co bude pak?

Už při stoupání po schodech do patra hematologie jsem si všimla, že je něco jinak. V mezipatře jsem se musela na pár minut zastavit a koukat na zeď, která byla posledních xy let prázdná. Nyní na ní visely dva veliké obrazy - jedna kresba a jeden spíše textový obraz. Okamžitě si získaly mou pozornost a po chvíli, co jsem četla text toho druhého, problesklo mi hlavou: v tomhle bude mít určitě prsty můj ošetřující lékař! Pokračovala jsem dál chodbou k čekárně a sesterně a všimla si, že je podobnými obrazy vyzdobené celé patro. Konečně trocha zábavy a barev do pochmurného prostředí nemocnice. Navíc tím, že byly některé obrazy i textové, zabavily spoustu pacientů při čekání. Už jenom taková maličkost mi obrovsky zvedla náladu. Tyto textové obrazy nejsou jen tak ledajaké, člověk si v nich najde vlastní moudro a já jsem přesvědčená, že mají sílu přimět pacienty k přemýšlení nad vlastní situací i životem celkově.

Při odběrech tentokrát vypomáhala sestřička, která se mnou kdysi odkroutila i část chemoterapie a já byla moc ráda, že ji zase po letech vidím. "Ivanko, jste to vážně Vy? Vypadáte skvěle! A ty vlasy, to jsou Vaše???" Musela jsem se smát. Až v tuto chvíli mi došlo, že mě tato sestřička v životě neviděla jinak, než bez vlasů, úplně holohlavou, případně s šátkem. Je až neuvěřitelné, jak taková maličkost, jako jsou vlasy, dokáže zcela změnit vzezření jakéhokoliv člověka. Odběry (jako obvykle) i tentokrát na jedničku a už jsem si to vykračovala zkratkou přes hematologické oddělení na rentgen. Tam jsem tradičně potkala mé oblíbené sestřičky, trošku jsme pošprýmovaly a já pokračovala v cestě.

Když jsme byli malí, jezdili jsme s našima a dalšími rodinami s dětmi na chalupu a podnikali tam spoustu dobrodružství. Jedna "teta", která tam s námi taky jezdila, slouží na rentgenu a když mám štěstí, tak se tam i jednou za sto let potkáme. No a co myslíte, byla tam!!! Takže jsme si povykládaly co nového, co mě na rentgen přivádí a já zdůraznila, že se musíme pořádně posnažit a vyfotit ty nejlepší snímky, ať mám klid. "Teta" jen s úsměvem prohodila, ať se nebojím, že mi to tam kdyžtak dokreslí ( :D ) a já jen rychle dodala, že naopak potřebuju, ať jsou ty snímky čisté jak dětský zadek. Šlo se na věc, ještě jsme si honem řekly jak se mají naši, brácha, ségra, její děti a že zase musíme někdy něco podniknout. Rychle jsme se rozloučily a já šla pomalu zpět do čekárny hematologie.

Cestou jsem přemýšlela, jak je to všechno vlastně o lidech. Že když máte kolem sebe ty dobře naladěné ( a nemusí to být ani vaši známí), hned se celá situace zvládá mnohem líp. Moc bych si přála, aby měl personál všech nemocnic světa dostatek času na každého svého pacienta, aby nemuseli být pod tak velikým tlakem a aby i přes všechny ty nemoci pacientů, se kterými denně přichází do styku měli sílu rozdávat i úsměv a vlídné slovo navrch. Až jednou budu Miss, budu vedle světového míru lobovat i za toto. :)

Jako již tradičně jsem posnídala v čekárně, krátila si chvíli čtením a pozorováním spolučekajících (to byste nevěřili, jaká to je někdy zábava :) ). Brzy už si mě volal pan doktor do ordinace a já byla zvědavá, jak na tom teda jsem. Můj bubák byl v tu chvíli nafouknutý do abnormálních rozměrů a cenil na mě posměšně zuby. Doktor si právě na počítači znovu prohlížel mé rentgenové snímky a kroutil nad nimi hlavou. První věta byla opravdu "nečekaná": "měla byste trochu pojíst, podívejte, jak jste huběňoučká." Nic překvapivého, to je takové naše společné téma už několik let. Holt ze mě asi nikdy nebude nic jiného než vytáhlá žížala. Kdo mě znáte osobně, určitě vám tahle věta přijde moc vtipná, protože co já dovedu spořádat za porce, to by jeden žasnul. Ukázal mi mé rentgenové snímky a demonstroval na nich ve srovnání s cizím, jak ty moje mají úplně jinou barvu (tmavou), protože rentgenové paprsky procházejí přes méně tělních vrstev (snad jsem to napsala alespoň trochu pochopitelně). Pokračoval vysvětlením, že možná právě proto mé rentgeny zachycují a více vyobrazují také různé cévy, o kterých se píše v posudku. V něm totiž navíc stálo, že nález je od minula nezměněn. A teď babo raď.

""Uděláme tedy to CT?" Zeptal se mě doktor a já se vsadím, že už dopředu věděl mou odpověď a beztak mě jenom zkoušel. Ne, není jasnovidec, jen už mě dobře zná.

Zeptala jsem se ho, co si o celé té situaci myslí on. Podle něj, stejně jako podle primáře, je v podstatě mizivá pravděpodobnost, že by se mi nemoc vrátila. Přeptal se mě, zda se cítím unavená nebo pozoruji jiné příznaky nebo pocity, jako jsem měla tehdá před třemi lety, když jsme na Hodgkina přišli. Po mé rezolutní negaci všech možných i nemožných příznaků dospěl k závěru, že sám neví, co si o tom posudku má myslet a že tedy zavoláme paní posudkové - autorce závěru. Ta prohlásila, že nález je stejný již delší dobu, nejedná se tedy o NOVÝ nález, jak bylo uvedeno ve zprávě před šesti týdny. V tu chvíli jsem nevěděla, co si o tom vlastně myslet. Doktor tedy potvrdil, že CTčko se konat nebude, ještě mě pořádně prohlédl, povykládali jsme si o práci, akupunktuře, kterou studuje a praktikuje, o bylinkách, které pěstuje a taky o stáži v Asii, na kterou se chystá. Přiznal se, že to on spáchal výzdobu hematologie. Nečekané, já ho prokoukla hned! Má totiž na studiích tradiční čínské medicíny kolegyni, která se tímto zabývá. Celé naše povídání uzavřel tím, že určitě znám příčiny své nemoci a vím jak žít, aby se mi nevrátila. :)

Můj bubák se opět zmenšil do mikroskopických rozměrů a teď bude minimálně měsíc odpočívat. Ve středu 9.11. mě čekají tradiční velké krevní testy v Olomouci, jež je nadřízeným pracovištěm mého hematologického stacionáře. To v Olomouci tenkrát rozhodovali o tom, kolik a jaké dávky chemoterapie budu dostávat a dělali mi podrobná PET/CT vyšetření. Proto je více než fér, aby si i oni nabrali jednou za rok trochu krve nejvyšší jakosti z mé stále vitální žíly a podrobili ji zevrubné analýze.

Cestou domů jsem přemítala nad celou tou záležitostí kolem "nepovedeného" rentgenu. Na jednu stranu jsem byla moc ráda, že se to celé vyjasnilo a všechno je vlastně v pořádku, nicméně na druhou stranu mě hned přepadla myšlenka, co by na mém místě dělal člověk v pokročilém věku, který se nechá lékaři vést a odkýve hned každé vyšetření, které nemusí být ani potřeba. Když to vezmu kolem a kolem, díky tomu jednomu jedinému slovu v mém prvním posudku jsem málem šla zbytečně na CT a taky si dala navíc celé jedno kolečko krevních testů a rentgen a taky, což mě asi na celé té situaci trápí nejvíc, žila šest týdnů s otazníkem v hlavě. Pár dní před těmito testy už jsem měla opravdu nahnáno a do zpěvu mi moc nebylo. Přitom si myslím, že tyto situace umím už dobře zvládat a nedovedu si ani představit, jak by toto celé cvičilo se slabšími náturami. Kousek od domu jsem na silnici narazila na vysprejované srdíčko a tak nějak mě přinutilo se nad celou tou situací pousmát a vypustit ji z hlavy.

Psychika půl zdraví, říká se a já jsem přesvědčená, že možná i víc, než ta půlka. Chybovat je lidské, to se prostě stává. Důležité však je ověřit každou informaci a zvážit všechny možnosti i úhly pohledu. Stačí jedno jediné slovo a z komára je velbloud neboli můj veliký bubák. Jsem moc vděčná za to, jaký tým lékařů kolem sebe mám, že jsme za ta léta našli společnou řeč a že se vedle nich cítím jako rovnocenný hráč s plným právem rozhodovat a diskutovat o vlastním zdraví. Ne každý má takové štěstí a ne každý je připraven převzít zodpovědnost za vlastní zdraví. Až to tady jednou budou číst, a já vím, že budou, už se celému tomuhle příběhu budou jenom smát, tak jako teď já, když vám to tu píšu. A co bude příště? ... to nevymyslíš. :)

Vaše

I.❤