Jaký si to uděláš ... aneb před rokem touhle dobou

15.8.2016

Taky se vám občas stává, že si řeknete: před rokem touhle dobou ... zasníte se, zavzpomínáte a pak vás napadne: to to letí, kam se ten čas poděl? Nebo: jako by to bylo včera ... Jednu takovou vzpomínku tu pro vás dneska mám.


Po dopsání článku: Kontrolní hlášení - historie se opakuje?! mi shodou okolností facebook nabídnul můj rok starý status na osobním profilu, zevrubně popisující, co se tou dobou kolem mě dělo. Přečetla jsem si ho znovu a všechno bylo zase tak živé, opravdové. Už jsem psala, že aktuálně čekám na druhé kolo testů, protože mám nejisté výsledky. Co ale vím naprosto jistě je fakt, že ten nepříjemný strach, který mě vloni pronásledoval, je ten tam. Přála bych si, aby to bylo tím, že času uplynulého od mé nemoci je čím dál víc. Přála bych si, abych vám všem mohla říct: jednou se taky přestanete bát. Ale nemůžu. Takhle to prostě nefunguje. Jediné, co vám ale určitě říct můžu je: řiďte se svým srdcem a věřte v sebe sama. Strach je jen bubák v naší hlavě a je jen na nás, jak moc ho necháme ovlivňovat naše životy.



Tenhle nápis mám přišpendlený na nástěnce od doby, co jsem se po nemoci vrátila zpět do Brna. Praví: Nenechej strach ze zítřka, aby tě okradl o dnešek! Později k němu přibyl i stužkový znak, který mi z Ameriky přivezla jako dárek má velmi dobrá kamarádka.❤



A tak vám sem celý ten můj loňský příspěvek dám. Syrově, bez cenzůry a slovo od slova. Takhle to bylo a takhle jsem to cítila ...

"Minulé pondělí jsem byla na dalších testech. Achjo, řeknu vám, tyhle dny vůbec nemusím. Vždycky mi to připomene, co bylo, co je, co není a co by mohlo být. Mám strach a to mě děsí. Poslední dobou čím dál víc. A taky mě to dohnalo. Před třemi měsíci mi pro jistotu dělali znova rentgen i ultrazvuk, všechno v cajku. Tohle pondělí už jim ale ty samé staré výsledky zas tak v cajku nepřipadaly. Na rentgenu prej nějaká nejasná cévka, nebo snad zvětšená uzlina?

V tu ránu jsem zkameněla v houpacím křesle, do kterého mne usadil můj oblíbený lékař. A je to tady. Průser. V hlavě mi zuřivě blikala rudá kontrolka a já se sebou měla dost co dělat, abych nezačala šílet. Ještě teď jak to tu píšu mi je z toho šoufl. Takže konec srandy, šla jsem znova na rentgen. Ani uklidňování samotného lékaře a dalšího personálu (jsem tam jako doma, všichni mi fandí a nikdo to prostě nečekal), že snad o nic nejde mi vůbec na tvarohovatění mých roztřesených nohou nepomáhalo. Hlavně klid, mluvila jsem sama k sobě, to zmáknu. Na náladě mi nepřídával ani fakt, že jsem měla pro výsledky volat až za DVA DNY! To nepřežiju...Šla jsem dom jak tělo bez duše, lapená vlastním svědomím a strachem.

Odpoledne mi volá sám doktor ze soukromého čísla. Ve chvíli, kdy jsem spatřila jeho jméno na displeji mobilu, tušila jsem nejhorší. On mi totiž jen tak pro nic za nic nevolá! V telefonu naprosto vážný hlas, prej jestli se pořád bojím. Ano, odpovídám a v hlavě si říkám: ty vogo jsem posraná strachy až za ušima, to neslyšíš???? A on na to, že už se bát nemusím, že rentgen je čistý a ať si užiju krásné léto. Volal mi osobně, protože věděl, jak mě to rozházelo. Volal, protože ví, že bych dva dny strachy nespala. Nemusel to dělat, ale udělal. Tohle všechno bylo jedno velké ZNAMENÍ.

Sama jsem se v nemoci přesvědčila, že naše mysl je mocná čarodějka. Tentokrát tomu nebylo jinak. Nechala jsem strach, aby mou mysl zaslepil. Tak dokonale, až mě to doslova paralyzovalo. Musím začít znova, ale vím jak na to. Je to tvrdá práce, ale rozhodně stojí za to.

Dlouho jsem nečetla žádný článek o rakovině. Ze strachu? Z toho, že už jsem byla tím vším prostě jednoduše totally fed up? Nebo snad proto, že jsem chtěla mít chvíli pocit, že mě se to přece netýká? Dneska jsem si jeden dala. Nejenom, že mi při jeho čtení málem vyskočilo srdce hrudníkem, pochopila jsem ten můj zádrhel. Jdu na něm pracovat a vám posílám zmíněný článek. Asi je na čase přestat pořád někam a taky před něčím utíkat. Začínám tu svoji rakovinu pomalu ale jistě chápat. Už to jsou dva roky, ale pořád mi dává lekce. Je to tvrdá a nekompromisní učitelka ale já pevně věřím, že ji jednou pochopím.

„Štěstí následuje, nedá se pronásledovat,“ napsal rakouský psychiatr Viktor Frankl. „Nad rakovinou není třeba zvítězit, stačí ji pochopit, abychom lépe chápali i sami sebe. Lidé mají rakovinu, protože jsou sami rakovinou,“ dodává psychosomatik Ruediger Dahlke.

Celý zmiňovaný článek k přečtení zde. Doporučuji!

Takže se usmějte, na chvíli se zastavte a buďte. Tady a teď.''

Vaše

I.❤


Komentáře