Ten den, kdy jsem napůl nevěřícně a napůl s vítězoslavným úsměvem koukala na ty dvě čárky křičící z čerstvě počůraného papírku, že jsem už nějakou tu chvíli 2v1, si budu pamatovat navždycky. Váže se k němu totiž (jak jinak) další veselá příhoda.

Nikdy jsem neholdovala alkoholu, vlastně jsem byla spíš takový abstinent z pádných důvodů, které se snad jednou dozvíte v sérii Plešatého deníku. Nevím, jestli na mě po svatbě dolehl tlak dospěláckého života vdané paní, ten pocit, že musím něco dohnat, nebo co já vím? Možná koincidence několika oslav, otvíraček a akcí, kde se se skleničkou v ruce korzuje tak nějak o chlup líp. Pohoda letní zahrádky a jednoho malého oroseného pivka po perném dni. Asi.

Bylo to krásné období. Vrátili jsme se s Ondrou ze svatební cesty a řekli si, že teď už teda fakt jo, že dáme prostor v našich životech nové dušičce, která na nás už nějakou dobu určitě tam odněkud kouká a čeká, až se teda konečně rozhoupem. Žádný plánování, vrátili jsme se pomalu zpátky do našich denních režimů, já zase začala trénovat, vařit, psát a zpětně na celé loňské babí léto vzpomínám jako na moc krásný, pohodový a neobyčejně obyčejný čas strávený s našimi přáteli.

Šla jsem s kamarádkou z už několikáté otvíračky za poslední dobu. V dobré náladě jsme si slíbily, že brzy zajdeme na víno na trhy, které zrovna probíhaly. Protože ona se ve vínu vyzná, je třeba trávit čas venku s přáteli a na čerstvém vzduchu, to se ví :) Z legrace jsem mezi řečí prohodila, že musíme ale brzo, abych už náhodou nebyla v tom. V očekávání. Dva v jednom... Vymýšlela jsem spoustu různých slovních spojení, abych se vyhla slovu těhotná. Vůbec mi to nešlo přes patro. V tu dobu jsem ještě zdaleka netušila, že už vyrábím nového člověka.

Dny utíkaly jako voda v divoké řece a najednou bylo pondělí, 15.10.2018. Já už měla víc než týden zpoždění, zrovna u nás měla spát moje báječná kamarádka Míša aka Mimomisu, co přijela na dva dny pracovně z Prahy a já měla představu, jak si spolu večer dáme vínko, dobrou baštu a budeme klábosit až do noci, jak je nám to podobné. No jo, jenže co když. Co když?! Vyhrabala jsem ze šuplíku krabičku s těhotenským testem, co jsem dostala v rámci dárku od družiček na rozlučce se svobodou a šla zjistit, jestli si to víno teda dám nebo ne.

Ani už nevím, jestli jsem měla nějaká očekávání. Potřebovala jsem prostě VĚDĚT. Jedna čárka ... moment, moment. Dru-há?! Je tam! fakt, že jo! Hlavou mi problesklo, že jestli je někdo na světě opravdové dítě štěstěny, jsem to právě já. Právě teď. Od doby, co jsme s Ondrou otevřeli miminku dveře totiž neuplynuly ani dva měsíce.

A pak přišel šok. Celý svět se se mnou zatočil. Všechno teď bude jinak! Nejez tohle, nezvedej ty těžký věci, nepij, nepracuj tolik. Toto ano, toto ne, kontrola sem, kontrola tam. Počkat. Ondra má za chvíli přijít z práce, jak mu to řeknu? V tu chvíli jsem na to vážně nebyla připravená. Teď už se tomu jen směju. Celej život jsem si představovala, jak přichystám nějakou superdojemnou situaci, skrytou kameru, něco, co zvěční celej tenhle neopakovatelnej moment a teď tu stojím a mám v hlavě úplně vymeteno. O to větší legrace to byla, neb jsme se měli jen minout ve dveřích a já měla naplánované vyzvednutí Míši na nádraží. Prostě život. :D

Přišel domů a já měla v hlavě připravenou jen jednu větu. Otevřel dveře, přišla jsem ho mlčky přivítat a on mě totálně překvapil. Místo klasické uvítací pusy si kleknul a dal mi pusu na břicho. Čas se na pár vteřin zastavil, já měla okamžitě slzy na krajíčku a pak už jsem ze sebe jen roztřeseným hlasem s vyplašeným úsměvem na tváři vyloudila "Chovej se slušně, už tu nejsme sami." :) Asi ho nejdřív napadlo, že Míša přijela dřív. Byl ale rychlejší než já a pokračoval: Cože? Jakože ... vážně? Ty ... " "No." kývala jsem hlavou. "Budeme mít miminko." Obejmul mě tak pevně jako nikdy. To štěstí v přítomném okamžiku přeju zažít opravdu každému.

Zpětně jsem se ho teď po pár měsících ptala, jestli to tušil, že tak suverénně zamířil rovnou k mému pupíku. To totiž nikdy, opravdu nikdy za celý náš dlouhý společný život neudělal a mě tím naprosto odzbrojil. "Vůbec jsem o tom neměl ponětí, mě to prostě jen tak napadlo." Tak mi řekněte, vy snad ještě někdo věříte na náhody? :)

Tak asi takhle nějak to bylo, tahle rekonstrukce se dělá hodně těžko, protože to byla taková rychlost, že by se za ni ani světlo nestydělo. Koukali jsme na sebe, já si honem obouvala boty a běžela zpátky do reality. Na nádraží pro Míšu. Nádech, výdech. Hlavně nic nevykecat. Ale když to se dělá tak těžko! Paradoxně Míša zrovna tou dobou ani alkohol nepila, takže kdybych se jí tehdá zeptala, než přijela, jestli si dáme víno a ona řekla ne, asi by celý tenhle příběh byl zase jinou veselou příhodou. Když jsme šli v noci spát, s Míšou ve stejném pokoji, koukali jsme na sebe s Ondrou a špitali si jak malé děti na táboře po večerce.

"Fakt se to děje, my budeme tři!"

"To je mazec, co?"

"No, to teda jo... Budeš ta nejlepší máma na světě!"

"A ty budeš ten nejlepší táta."

Vaše

I.❤